Barevné spektrum * Lucie – květen 2016

07.12.2019

Celé ráno jsem byla dost mimo. Mimo sebe. Jak je tohle všechno možné?
V boha jsem nikdy před tím nevěřila, ale teď se mi to zdálo všechno tak nějak divně zamotané, nesmyslné až nadpřirozené. Jsou to božská znamení? Nebo jak si to mám všechno vysvětlit? Jak to pojmenovat? Nebo je to nějaká tajná velká hra? Ale pokud je to jen hra, co je jejím cílem? Jak poznám, že ji hraji dobře a podle pravidel? Kdo je dalším hráčem a kdo je rozhodčím? Kdo hraje se mnou a kdo proti mně? Jak jsou v tom všem zainteresovaní ostatní a kdo všechno o tom ví?
Hlavou mi běželo tisíce otázek a žádné odpovědi. A mně z toho hrozila hlava vybuchnout z přeplnění myšlenkami.
Tak fajn, když je to tedy hra, tak ji budu hrát. Jsem rozhodnutá to pochopit, odhalit skrytá pravidla hry, sledovat stopy, znamení. Složit to šílené puzzle, které se tu přede mnou odkrývá.

Na mém Facebookovém profilu se objevil další status.

Dobře, když vyrazit ven v červené, vezmu si ten červený svetr a uvidím, co se stane. Šla jsem do města. Můj červený svetr svítil jako rudá vlajka. Cítila jsem se nervózně, ostražitě. Celou cestu jsem se rozhlížela kolem sebe, hledala náznaky něčeho divného, jiného. Pozorovala jsem všechny kolemjdoucí a snažila se zaslechnout jejich rozhovory. Každá postávající dvojice pro mě byla podezřelá, předpokládaný zdroj dalšího vodítka.
Vešla jsem do obchodu s mobily a zaposlouchala se, co si ostatní povídají. Jeden kluk, s metalovou nášivkou Black Sabbath na zádech, zrovna oponoval své holce.

"Černou, jedině černou!" Otočil se na mě, škaredě se ušklíbl a pak dodal: "Tak vidíš" a pohodil hlavou mým směrem.

Byla jsem z toho zmatená a vystrašená. Raději jsem se rychle vrátila domů a tam otevřela notebook. Na internetu si projížděla statusy a hledala ten dřívější, ten o červené barvě. Nevšimla jsem si, že pod ním byl ještě jeden status.

Napadala mě spousta vysvětlení, ale všechny byly tak hrozně mimo a neskutečně, že jsem je zavrhla hned v zárodku. Já tomu prostě nerozumím! Co se ode mě očekává?

S Dušanem jsme si večer otevřeli láhev vína. Seděli jsme naproti sobě u stolu a prožívali jeden z klidnějších večerů. Ostražití, vážící slova i témata k hovoru.
Vyprávěl mi o knize, kterou zrovna četl.
"A byl tam velký bratr, který je všechny kontroloval a díval se na ně skrz televizi. Hodnotil jejich chování. No a ti, co byli ve straně, tak nosili modré bundy."

Proč mi to vypráví, chce mi tím něco říct? Snaží se mi dát nápovědu? Také tu hru hraje? Ví něco víc, ale nesmí mi to prozradit? Někdo hru sleduje, vyhodnocuje, a kdyby mi to prozradil, dopadlo by to zle? Něco podobného, jako jsou pravidla Klubu Rváčů: Nikdy nemluvte o Klubu Rváčů?

Pokud je to tak, jak se zdá, znamená to, že každá strana má svoji barvu a ostatní nemají rádi lidi, kteří jsou v jiné straně? Hráč a protihráč? Přítel a nepřítel?
"A jakou barvu by sis vybral ty?"
"No tak to je snad jasný, ne? Vždyť se podívej, v jaké barvě celý život chodím. Černou, jedině černou." Odpověděl Dušan a divně se zasmál. Dušan chodí v černé. A jeho kolegové vlastně taky. Měla bych si ji tedy také zvolit a všechno bude vyřešené.

Druhý den jsme šli do školky vyzvednout Huga i s Dušanem. Paní učitelka na nás už čekala.
"Víte, Hugo je moc šikovný kluk. Ale jak bych to řekla. On si tím tak hrozně škodí,"
a jen tak letmo naznačila pohyb ruky, jako by chtěla ukázat na moji černou mikinu. Dlouze pohládla na Dušana, ten trochu kývl a odpověděl: "Nojo, no ... co se dá dělat."
Vůbec jsem netušila o čem je řeč. Nechápala jsem, o čem to mluví, co mu škodí a s čím se kruci nedá co dělat?
Chtěla jsem se paní učitelky zeptat jak to myslí, ale Dušan už mě za ruku odváděl ze třídy pryč. A pak mě málem omyli. Zůstala jsem v šoku stát a zírala na nástěnku. Na ní bylo napsáno:
"Zítra je červený den. Všechny děti přijdou do školky v červené barvě."
Dušan si po přečtení oznámení jen pohrdlivě odfrkl "Hmm, to určitě!"
...

Druhý den ráno jsem nachystala Hugovi červené tričko a odešla se do koupelny nachystat na odchod z domu. Když jsem se vrátila, měl na sobě Hugo oblečené triko černé.

"Proč nemáš oblečené to červené, vždyť jsem ti jej nachystala? Kde je, kde jsi vzal tohle?
"Táta mi ho nachystal."
"Dušane, ty jsi Huga oblékl do černého trika, proč? Vždyť má jít v červené barvě?
"Nepůjde do školky jako nějaký trapák. Není součást tupého stáda. To, že si učitelka něco vymyslí, ještě neznamená, že budeme skákat tak, jak ona píská."

Byl hodně rozmrzelý, vlastně až naštvaný.

Já to nechápu, nerozumím tomu. Pokud se nic neděje, já to přeháním a není to žádná hra, tak proč všichni na těch barvách tak lpí? Proč o tom celý den mluví. Neslyším nic jiného. Jen to, v jaké barvě mám jít ven. Jaká barva je ta správná, jaká je cool. "Letošní pantone barvou roku se stává ..."
Ne! Nebudu to řešit. Budu si chodit v čem chci, v barvě jaká se mně líbí. Nikdo mě přeci náznaky nedonutí, abych si vybírala barvu a tím se přidávala na něčí stranu! Ať se třeba pominou.K večeru jsem se šla projít. Usmívala jsem se jako sluníčko. Vše vyřešené. Už je to za mnou. Nebudu na to myslet, nebudu kalkulovat, která barva je vhodná a která ne. Budu rebel a budu chodit v barvě, v jaké si zamanu.
Všichni kolemjdoucí se na mě dívali. Všichni se na mě mračili. Ani jeden jediný úsměv. Žádný náznak přátelství. Pak jsem potkala kamarádku.

"Ahoj Lenko. Ráda tě vidím."
"Luci, tobě to ale sluší. Krásná mikina. Tahle barva je tvoje. Konečně nevypadáš jako šedá myš. Celou tě to rozzářilo."

Lenka měla na sobě úplně stejnou barvu.
"Jé, ty máš stejné barvy!", zasmála jsem se.
"No právě, patříme k sobě. Kam valíš?"
"Jdu se jen tak projít a kam ty?"
"Já jdu na pracovní pohovor. A vlastně už nestíhám. Měj se krásně, Luci a napiš!"

"Ty taky a ať ti to dobře dopadne"
"Díky, čau."

Když Lenka zašla za roh, nemohla jsem na ten náš rozhovor přestat myslet. Proč jediné, co řešila, byla barva mé mikiny? A proč jako patříme k sobě, když jsme se asi tři měsíce neviděli?
Nemohla jsem se těch myšlenek zbavit, stále dokola myšlenky na barvy. Na to, která je správná, která něco znamená, která ostatním něco prozradí. Obešla jsem ještě jednu ulici a vrátila se domů.

"Tak si představ Duši, že jsem potkala Lenku."
"Aha a co říkala?"
"Že mi tahle barva sluší, že jsme jako dvojčata. Měla na sobě úplně tu stejnou."
"Tak už tu barvu prosím tě nenos. Fakt doma nechci mít druhou Lenku."
"Proč, tobě na ní něco vadí?"
"Vždyť se podívej, jak se oblíká, nechceš snad být všem pro smích."
Jasně, nic se neděje, ale od rána nikdo nemluví o ničem jiném než o barvách. Já že jsem blázen? Já že si něco vymýšlím?"Nechceš vypadat jako blázen, že ne? Být dvojčetem Lenky. Jen dvojčata se oblíkají stejně," rozesmál se Dušan.

Raději jsem se podívala na Facebook.

Tu knížku mám už dva týdny na nočním stolku. Otevřela jsem ji a začala číst.