Ehm * Lucie – červen 2016

16.12.2019

Sedím u jídelního stolu, koukám do zdi a přemýšlím. V hlavě se mi to všechno zběsilým tempem míchá a připomíná mi to vysypané myšlenkové šuplíky na jedné hromadě, se kterou si pohrává tornádo představivosti a zoufalosti. Jedna myšlenka přes druhou, potvrzující ale zároveň i vyvracející myšlenku předešlou. Neuvěřitelný chaos, následující strašným pocitem stísněnosti a strachu. Nenapadá mě jak z toho ven. Jak mám přijít na kloub tomu, jak se tahle hra hraje, kdo ji začal a proč ji mám hrát taky? Proč zrovna já? Proč zrovna já musím hledat řešení téhle šílené hry? Jsem tak unavená. Už měsíc jsem pořádně nespala. Otázky. Samé otázky a žádné odpovědi!

Tok myšlenek přeruší až náhlý hlas.
"Nepůjdeš se mnou do knihovny?", položil mi Dušan zcela jednoduchou otázku, klidným a vřelým hlasem. Tak jako pokaždé, když se chystá dojít si pro novou várku knih.
"Proč bych jako měla?", odseknu trošku podrážděně.
"Protože v knihovně jsou tisíce příběhů a odpovědi na každou tvoji otázku", rozesměje se Dušan srdečně a tím zvláštním "Ehm" si odkašle, jako poslední dobou stále častěji.
Co? To jsem jako mluvila na hlas? Poplašeně mi prolétlo hlavou, ale od té chvíle jsem nemohla přestat myslet na to, co Dušan řekl: "odpovědi na každou tvoji otázku ... ehm".

"Tak jo", pronesu odevzdaně a bez emocí. "Jdu se obléci."
Stojím před skříní a opět řeším dilema z posledních dní. Přemýšlím, co si vezmu na sebe.
Která barva je bezpečná? Která mě přivede do světa nenávistně zdvižených obočí a která mi do cesty postaví kamarádku plácající mě po ramenou? Podívám se do mobilu.

Hned to pochopím. No jasně. Oblečená neoblečená. To je ono! Když nevím, ke které barvě mám patřit, ke které skupině se přidat, vezmu si barvy všechny! Obleču si černé triko s růžovým šátkem a modré džíny. Ze skříně na mě vykouknou i pětiprsťákové boty Barefoot, které mám na běhání. Rozesměje mě to. Když princezna Koloběžka, tak se vším všudy!
A obuji si je.
"Můžeme vyrazit", oznámím svému muži již vesele a tak trochu vítězoslavně.
"Jsem rád, že na tobě vidím úsměv, dlouho jsi ho na tváři neměla." "Nebyl důvod se smát", hned se zase zakaboním. Přijde mi, že se mi vysmívá, když zrovna on by měl přeci stát na mojí straně

Když dojdeme ke knihovně, poprosím Dušana, aby ještě chvilku počkal, že si zapálím. Nemám cigaretu v koutku ani pět vteřin, když tu vedle mě někdo zakašle.
"Ehm!"
Ohlédnu se. Stojí tam starší pán v důchodovém věku. Naše oči se setkají.
"Ehm!", on opět zakašle a ukáže na ceduli "zákaz kouření".

"Promiňte" a típnu cigáro.
"Můžeme jít. Evidentně jsem dokouřila."

V knihovně dlouho nevím, kam se podívat dřív.
Kterou knihu si vybrat? Odpovědi. Hledám odpovědi. Ale na jakou otázku?
Rozhlédnu se kolem sebe. Kousek ode mě stojí knihovnice. Civí na mě, a když ji pohlédnu do tváře, ošije se. Nervózně uhne pohledem.
"Ehm!", hlasitě odkašle a dá do regálu knihu, kterou drží v ruce.
Ihned se jdu na tu knihu podívat. Je to černá kniha s modrým názvem "Najdi odpověď" od Patrica Nesse. Tyvole!
Vezmu ji do ruky a chci si přečíst přebal knihy, když v tom do mě strčí Dušan.
"Tu si neber. Není nic moc. To není tvůj vkus. Podívej, našel jsem něco pro tebe. Ta se ti bude líbit víc", mává mi před obličejem knihou "Jez a běhej" od Scotta Jurka.
Než se zmůžu na slovo, knihu, kterou držím v ruce, Dušan vrátí do regálu a jde s hromádkou svých knih k pultu.
Večer si lehnu do postele. Kočka se mi uvelebí v nohách a já se začtu do knihy. Nemůžu se na ni však soustředit. Pořád mi hlavou běží myšlenky na to, co se v poslední době kolem mě děje. Myslím na to, jak jsem měla v ruce knihu Najdi odpovědi a jak mi ji Dušan sebral. Proč to udělal? Netvářil se u toho podezřele mile? Proč jsem si ji nemohla vzít? Nechce, abych našla řešení? Proč ne? Přišla bych na to, že tuhle hru hraje též, ale proti mně? Nebo vyřešení otázky je nebezpečné? Proč by ale bylo? Odhalila bych něco? Ale doprdele co? Vždyť to nedává smysl! A s kým tedy hraje knihovnice, když chtěla, abych našla právě tuhle knihu? Měla bych se přidat na stranu těch, co se snaží mi pomoci s řešením téhle neuvěřitelné hádanky? Proboha, já jsem kráva! Nevšimla jsem si, jakou měla knihovnice na sobě barvu!Pročítám řádky, ale jsou mi cizí. Vůbec nerozumím tomu, co je na stránkách napsáno. Jakoby slova byla přeházená ve větách a nedávala vůbec žádný smysl. Jsem k smrti unavená, ale přesto nemůžu spát. Myšlenkové tornádo znovu nabírá na síle.
Najednou očima dojdu ke Scotovu prohlášení "Někdy prostě musíš". Jakoby samo vystoupilo ze stránky. Zablikalo.

"Ehm!" Dušan, ležící vedle mě, si odkašle a otočí se na druhou stranu."Můžeš toho prosím nechat?", ohradím se.
"Čeho?", probere se Dušan a vypadá jako někdo, kdo neví, který bije.
"Toho neustálého pokašlávání, když se něco děje, když si myslíte, že dělám něco špatně. Když se mě snažíte na něco upozornit! Všichni na mě pořád kašlete a myslíte si, že jsem úplně blbá! Že nevím, o co tady jde?"
"Prosím tě, o čem to mluvíš? Co je to zase za blbost? Jak na tebe všichni kašleme?"
, začíná Dušan zuřit, očividně jsem ho zasáhla na citlivém místě. Nelíbí se mu, že jsem to odhalila.
"Ty víš moc dobře, o čem mluvím! Vím, že mě tím upozorňujete, abych si něčeho všimla!"
"Promiň, ale v poslední době ti vůbec nerozumím. Netuším, o čem mluvíš, protože to nedává smysl, přijde mi to dost absurdní. Jsi normální?"
"Nápodobně, taky ti nerozumím!",
ohradím se a odejdu z místnosti.

 ← Zpět na obsah