Kašlu na ni * Dušan – červen 2016

23.12.2019

Ve spaní si pomalu uvědomuji, že do mě někdo strčil, že se mě snaží vzbudit.
"Můžeš toho prosím nechat?", ozve se z Lucinčiny poloviny postele. Donutí mě to otevřít oči. Trochu s sebou leknutím škubnu.
"Čeho?", zamumlám rozespale.
Zase chrápu? Jsem zmatený, nevím, jestli jsem její hlas slyšel doopravdy, nebo jestli se mi to jen nezdálo. Hned vzápětí si však uvědomím ten naštvaný podtón výtky a hlavou mi projede znepokojivá myšlenka, cože jsem to zase udělal.
"Toho neustálého pokašlávání, když se něco děje, když si myslíte, že dělám něco špatně. Když se mě snažíte na něco upozornit!
Cože? Co? Nedává mi to smysl. Podezírám se, že jsem si znovu zdřímnul, že mi něco uniklo. Nebo je to jen ozvěna snu? Prolínání snu do reality? O čem to, proboha, zase mluví?
Jaké kašlání? Jaké upozorňování?
Mnu si oči a snažím se probrat.
Lucie sedí v posteli, opřená o zeď, pokrčené nohy. Pouliční lampa skrz žaluzie ji jemně osvětluje. Pořád má na sobě tričko a kalhoty. Je stále ještě večer? Nebo spala takhle? A spala vlastně vůbec? Občas se mi zmíní, že nemůže usnout a já si již párkrát všimnul, že vstává nějak moc brzy. Podívám se na hodinky. Budou tři ráno.
Proboha, co to má zase znamenat? Proč mě budí takhle brzy?"Všichni na mě pořád kašlete a myslíte si, že jsem úplně blbá, že nevím, o co tady jde?!"
Znovu do mě strčí, snad aby dodala důraz své ujeté myšlence.
"Prosím tě, o čem to mluvíš? Co je to zase za blbost? Jak na tebe všichni kašleme?"
Začínám být naštvaný z absurdity tohohle všeho. Z toho, že mě budí takhle brzy a že na mě hned po ránu spustí tyhle obviňujících řeči. A jsem naštvaný i z té její nespravedlnosti.
Doprdele! Já že na ni kašlu? Já!? Vždyť se poslední dobou vše točí jen kolem ! Řešíme, co by chtěla ona, jak se ona cítí, jak je špatně, jak se něco nelíbí. A já, jako ten největší podpantoflák, říkám "Ano" a "Jistě" a dost často "Jak chceš, mně na tom nezáleží, může to být takhle". Potlačuji sebe a svoje potřeby, aby ona byla šťastná a spokojená, aby se cítila dobře. Jenže pořád je to málo, každý den přijde něco nového, něco, co nabourává mé představy o spokojeném partnerském bytí. Neustálá kritika toho, co dělám, nebo nedělám. Dnes pokašlávám a zítra se to se mnou nebude dát vydržet, protože nesnesitelně chrápu? Doprčic, to je zase ráno! Už jsem úplně probraný. Probraný a naštvaný."Ty víš moc dobře, o čem mluvím! Vím, že mě tím upozorňujete, abych si něčeho všimla!"
"Lucko promiň, ale v poslední době ti vůbec nerozumím. Netuším, o čem mluvíš, protože to nedává smysl, přijde mi to dost absurdní. Jsi normální?"
"Nápodobně, taky ti nerozumím,"
štěkne na mě Lucie, vstane z postele, odejde a práskne za sebou dveřmi.Mám jít za ní? Omluvit se? Ale omluvit se za co? Omluvit se za to, že si ze spaní odkašlu?
No to snad ne! Mám snad taky nějakou sebeúctu? Ještě tohle! V práci je to šílené, nevím, kde mi stojí hlava, řeším tisíc a jednu věc a doma se budu omlouvat za to, že si odkašlu?
To je už trochu moc, ne? Já chápu, že se cítí sama, že se jí asi nevěnuji tolik, jak bych měl, ale snad může taky pochopit, že tu není sama, že i já mám své starosti a povinnosti! Už mě nebaví ta její snaha na mě svalovat všechnu vinnu a její neustálá touha se hádat kvůli divným věcem. Absurdním. Kdyby si našla alespoň nějakou rozumnou výtku, ale takovéhle (s prominutím) pičoviny? To je přeci pod její úroveň, to snad musí cítit?
Chápu, že se neví rady sama se sebou, že odchod z práce s ní trochu zamával. Chápu, že nemá co na práci. Že jen upouští páru a já jsem ten první po ruce, ale není toho všeho už trochu moc?
Musíme si promluvit. O tom všem. O tom, jak se v poslední době divně chová. Musím ji říci, jaký to má vliv na mě, jak já se cítím. Jasně!

Cestou z práce koupím láhev vína a o všem si večer promluvíme.
Otočím se na bok a celý rozrušený se snažím znovu usnout.

 ← Zpět na obsah