* Kecka smyslů zbavená

10.02.2020

Na skautském táboře panovala veselá nálada. Hra střídala hru. Slunce pálilo a borůvkové knedlíky všem chutnaly. Tábor takový, jaký má být. Svoje letní prázdniny si na něm užívala i jedna holčička, které říkali Kecka. Trošičku při těle, pihovatá a dost nemotorná. Kecka se jí říkalo proto, že byla hodně upovídaná a také si tak trošku vymýšlela. Pusa se jí od rána nezastavila, ke všemu měla co říct. Na všechno měla nějaký názor. Ani jí tak nešlo o to, aby byla středem pozornosti, ale o to, že jí jinde než ve skautu nikdo neposlouchal.

Když držela bobříka mlčení, nikdy to nevydržela. Za každé slovo, které vyslovila, jí byla na čelo nakreslena tlustá čára fixou. Na konci dne Kecka vypadala jako černoch.
Jednou již zoufalou vedoucí napadlo, že by mohli Kecku na chvilku ztišit a užít si trochu sladkého ticha a navrhla jí:
"Zahrajeme si takovou hru, Kecko. Každý den tě připravíme o jeden z tvých smyslů." Myslela si, že když kecku něčím zabaví, bude mít i její pusinka chvilku volno.
Kecka byla nadšená. A hned se pustila do prvního úkolu. Vedoucí jí zavázali šátkem oči a prozradili jí, že takto musí vydržet po celý den. Kecka si na novou situaci jen těžko zvykala, do všeho narážela a všude se motala. Když šla odpoledne na latrínu, zabloudila a ztratila se v lese. Byla jen několik metrů od svého stanu, ale to ona nevěděla. Sedla si a brečela. Všimla si ji její kamarádka Veverka a za ruku ji dovedla, kam potřebovala. Na latríně to ale nebylo o moc lepší. Bylo to nepříjemné, ale znáte malé děti, za chvilku si na nepříjemný zážitek ani nevzpomněla. Když se vracela k táboru, napálila to přímo do stromu a udělala si na čele bouli. Všichni k ní byli velice ohleduplní a pomáhali Kecce, jak se dalo. Ona chtěla hodně zvládnout sama, ale pomoc v nouzi vždy uvítala. Jedno ale vedoucí nedomysleli. A to, že jí nezavázali pusu. Kecka žvanila celý den, každou příhodu všem hned třikrát líčila a občas si i něco trochu přibarvila a vymyslela.

Druhý den vedoucí rozhodli, že kecku připraví o hmat. Dali jí na ruce čtvery rukavice. Říkáte si, že na tom přeci nic není? Nebylo by, kdyby se Kecka nemusela účastnit stejných aktivit jako všichni ostatní. Zrovna dnes měla jako na potvoru službu v kuchyni a zkuste namazat chleba se čtyřmi rukavicemi na rukách! Nebo oloupat brambory. Cítila se jako nemehlo. Všechno jí padalo z ruky, ale i tak chtěla pomáhat. Nebavilo by ji jen tak sedět v koutě a čekat na druhý den. Pokud si myslela, že to nejhorší měla za sebou, tak odpoledne přišlo něco daleko těžšího. Všichni psali dopisy domů. Kecka zkoušela psát pusou i nohou, ale nebylo to k přečtení. Vedoucí neustoupili a nedovolili Kecce rodičům napsat. To pro ni bylo opravdu hrozné. Jenže nedalo se nic dělat, neměla hmat a tak prostě psát nemohla. Na latríně jí přeci také nedovolili sundat šátek. Když zkouška, tak zkouška se vším všudy, jako doopravdy.

Třetí den Kecka přišla o možnost chutnat jídlo a čichat. To se dost těžko napodobuje, ale kuchařky si s tím mistrně poradily. Celý den pila Kecka jenom vlažnou vodu a jedla neochucenou krupicovou kaši bez cukru. Na nosu měla dřevěný kolíček. Nebylo to žádné labůžo, ale dalo se to jeden den vydržet. I když by krupicovou kaši bez cukru víc jak jeden den opravdu jíst nechtěla.

Čtvrtého dne Kecka přišla o sluch. Do uší si nacpala špunty, hlavu jí dali do čepice a na uši obrovská sluchátka. Kecka skutečně skoro nic neslyšela. Když s někým chtěla mluvit, museli jí to psát na papírek. Dopoledne to ještě šlo, všichni ji ochotně vše psali, ale jak byl polední klid a kecka si chtěla s ostatními povídat, zjistila, že se s ní nikdo nebaví. Nikomu se nechtělo psát jí dlouhé věty na papír. A tak jen sledovala, jak se ostatní mezi sebou baví a byla z toho bez nálady. I když všechno mohla dělat jako ostatní a byla soběstačná, tak nevěděla, co se kolem děje. Byla zcela vyčleněna.

Když nastal konec zkoušky, měla kecka radost, že už to má za sebou. Od vedoucích dostala krásný diplom za perfektní ztrátu všech smyslů.
Ještě si to neuvědomovala, ale tahle zkušenost ji provázela celým jejím životem. Dokázala si totiž už vždy představit, jak se člověk, který přišel o smysl, cítí.