* Kostlivec ve skříni

12.04.2020

Evžena na zeď si můžete koupit zde:

https://www.nalepshop.cz/Evzen-samolepka-na-zed-d254.htm


Typická neděle u nás. Celá rodina je u babičky a dědečka na zahradě. Dospěláci si dávají poobědovou kávu a my děti si hrajeme na pískovišti. Je tam teta Darja a strejda Jára a jejich Vojta. Maminka, tatínek, dědeček a babička a já, Vendulka.
Babička zrovna líčí, jak sousedka má nové auto a že jí ho určitě koupil ten její nový šamstr, který si na něj určitě nevydělal poctivě, protože je na to ještě moc mladej.
Maminka se sousedky zastane, ale babička ji utne prohlášením.
"Prosím tě, ještě se jich zastávej, beztak mají kostlivce ve skříni, stejně tak jako vy dva. Ty víš, o čem mluvím."
Máme kostlivce ve skříni! Chtěla jsem se babičky hned zeptat, zda je to vážně pravda, ale protože byla celá rozčílená, raději jsem mlčela.
Hned jak jsme přišli domů, vletěla jsem do pokojíčku a srdíčko mi tlouklo jako splašené. Nakoukla jsem statečně do skříně jen malou škvírkou, ale byla tam tma. Zase jsem skříň zabouchla a prudce dýchala. Znovu jsem otevřela skříň, ale tentokrát jsem ji pootevřela více, aby do ní mohlo světlo.
Uf. Je tam jen moje oblečení a v rohu kopačák. Byl už čas večeře, celou dobu jsem myslela jen na jedno. Mám kostlivce ve skříni nebo nemám? Rodiče se o něčem hádali, ale já je neposlouchala, byla jsem z toho celá pryč. Ani nevím jak, ležím v postýlce, vyčištěné zuby, v pyžamu. Zachumlala jsem se až po nos a očima sledovala škvírku ve skříni. Hypnotizovala jsem ji svým pohledem tak dlouho, až jsem asi usnula.
Když už byla hluboká noc, probudilo mě jemné skřípnutí. Otevřela jsem oči a málem se strachy počůrala. Skříň byla kousek otevřená. Sebrala jsem veškerou svou odvahu. Z nočního stolku vzala svítící lampičku, která byla na baterky a vydala se ke skříni. S vrznutím jsem ji dokořán otevřela a posvítila do ní. Jak se kužel světla dotknul zadního dílu skříně, hrozně jsem se vylekala.
"Ahoj Vendy. Neboj se mě! Já jsem Evžen."
Stála jsem jako opařená. Byl tam, z kostí poskládaný kostlivec, s motýlkem kolem krku. Chtěla jsem křičet, ale bála jsem se, že probudím mamku s taťkou a ti mi vynadají, že ještě nespím.
"Co tady děláš?"
"Jako ve skříni? Byl jsem ve skříni u vašich, ale z tohoto pokoje je často slyšet smích a tak jsem se šel podívat, co je tu tak zábavného." Řekl mi ten kostlivec.
Sedla jsem si na koberec, už docela klidně a začala jsem si s kostlivcem povídat.
"Babička říkala, že tu budeš. Ty mě chceš strašit?"
"Tebe ne, já straším vaše."
"A proč jsi tedy u našich ve skříni?"
"To je dlouhý příběh, ale s tebou to nemá nic společného."
"Řekni mi ho, prosím."
"Ne ne, já tu vlastně nemám být a vůbec se s tebou nemám bavit. To bude malér, až na to někdo přijde."
"Nebude, já nikomu neřeknu, že jsi tu byl ... zíííív. Budeš tu zase zítra? Můžeme si spolu hrát."
"To vážně nejde. Nejsem tvůj. Jsem tu jen náhodou. Třeba až budeš velká, budeš mít svého vlastního kostlivce ve skříni, ale teď se vrátím k vašim do skříně."
"Evžene, ale no tak, přijď zase někdy, prosím."
"Dobrou noc Vendy."
"Dobrou Evžo." Zavřela jsem skříň, vlezla jsem si zpátky do postele a ve vteřině usnula.
Když jsem se ráno vzbudila, nevěděla jsem, zda se mi to všechno jenom nezdálo.

Pokračování příště ;-)