* Mám tě rád i porouchanou

06.01.2020

V jednom městě jménem Robostrava, bydlela robotí rodina. Robomáma, robotáta a jejich syn Robík.
Žili v malém útulném bytě a měli se opravdu moc rádi.
Robotatínek pracoval jako kalkulačka v bance a robomaminka byla s Robíkem doma, protože Robík chodil ještě do školky. 
Jednou u snídaně se robotatínek dlouze napil oleje Mogul a prohlásil do ranního ticha.
"Rodino, je sobota a venku svítí sluníčko. Je krásný teplý den, takže, podtrženo sečteno," to robotatínek říkal často, podtrženo sečteno, protože v práci celý den počítal: "mám chuť vyrazit na výlet."
Robík nadšeně vykřikl. 
"Paráda! Hned si pádím obout venkovní kolečka" a chtěl hned odjet do předsíně, ale robomaminka rázně zavelela. "Nejprve dopijeme svoje ranní mazadlo a teprve pak můžeme někam vyrazit, Robíku. Ještě máš půl skleničky!"
Robík jen pokrčil rameny a rychle usrkával hnědou hustou tekutinu ze sklenice.
Když měl dopito, rychle vstal od stolu a odjel se přezout.
Robotatínek si utřel mastný knír do hadříku a přidal se k Robíkovi v předsíni. Robomaminka už ve vedlejší místnosti čile balila věci na výlet. Náhradní kolečka pro Robíka, plechovku oleje a elektronickou mapu případ, že by se někde ztratili.

Robík s tatínkem rozjařeně a nadšeně vyjeli před dům, ale hned se zmateně zarazili.
"Kde je robomaminka?"
Oba se honem vrátili do bytu, aby zjistili, kde se robomaminka zasekla. Ta jela velice pomalu za nimi ke dveřím a ještě pomaleji na kluky volala: "Já s vámi nikam nemů-žu, do-chá-zí mi ba-te-rieee."
Než však stačila větu dopovědět, zůstala stát na místě úplně vybitá, hlava ji klesla na lesklý hrudník.
Robotatínek vzal opatrně robomaminku za ruku, odvezl ji k nabíjecí stanici vedle jejich postele a připojil jí nabíjecí kabel. Chvíli trvalo, než se na jejím displeji objevilo pár blikajících zelených políček, oznamující dobíjení baterie. Takových políček měla robomaminka na obrazovce deset a všechna do té doby svítila červeně. Robomaminka byla opravdu úplně bez energie. Po pár minutách robotatínek robomaminku znovu zapnul.
"Robomaminko, ty ses přes noc nenabíjela?"
"Nabíjela! Ráno jsem měla všechna políčka zelená, ale než jsme vypili snídani, byla jsem už celá bez energie."
"Děje se to teď nějak moc často, nezdá se ti? Jsi pořád vypnutá a na nabíječce, už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsi s námi byla venku. Podtrženo sečteno, musíš k opraváři. Hned mu zavolám." 
Vyťuká telefonní číslo na klávesnici na břiše a pak začne mluvit do dlaně, kde má mikrofon telefonu.
"Dobrý den, mohl byste se prosím přijet podívat na naši maminku a opravit ji?"
"A copak vaší mamince schází, nebo přebývá?", ozvalo se s reproduktoru u tatínkova ucha.
"Je pořád vybitá. Celou noc je napojená na nabíječku a ráno, než vypije snídani, dojde jí baterie. Už to trvá měsíce. Každou chvíli se musí nabíjet. Když něco dělá, hned je bez šťávy. Pomůžete nám, prosím?
"Ale jistě, hned jsem u vás!"
Robotatínek pěkně poděkoval a hovor ukončil. 

Pan opravář opravdu za malou chvilku přijel. Měl na sobě bílý umaštěný plášť a z kapsy mu koukal šroubovák a velké kladívko.

Když maminku podrobil pečlivé servisní prohlídce, prohlásil:
"Je to jasné, robomaminka je vzácný model a má porouchanou baterii, která se teď špatně dobíjí. Bohužel zrovna její baterie se přestala vyrábět už dávno, nemůžu ji vyměnit."
"Ale to je hrozné! Co budeme dělat? Počítám, že oprava nebude jednoduchá!", vylekal se robotatínek.
"Měl bych jedno netradiční řešení. Žijeme v moderní době a věda obrovsky pokročila. Můžeme robomaminku upgradovat, nainstalovat speciální program, který oživuje kapacitu baterie. Naprogramujeme jí nějaké kouzelné heslo, a když jej Robomaminka uslyší, baterie se jí sama přepojí a rozbliká se do plných zelených políček. Sice už robomaminka nikdy nebude jezdit celý den po venku, ale stát stále napojená u nabíječky také nebude muset. Na nějakou pochůzku po městě nebo na výlet po okolí by to mělo vystačit. A na delší výlet si s sebou vezme batůžek s náhradním akumulátorem, na který si připojí prodlužovačkou!"

"No to je skvělé! To se mi líbí! Podtrženi sečteno, já jsem pro!", vykřikl nadšeně robotatínek.
Robík všechno to jejich povídání slyšel a nesměle se zeptal.
"A to už robomaminka zůstane napořád porouchaná?"
Robomaminka vzala Robíka za ruku a tichým, ale pevným hlasem mu pošeptala.
"Já tě mám ráda i když jsem porouchaná, a na tom se nikdy nic nezmění! Vždycky tě budu mít ráda a to se rozbít nebo porouchat nedá, nemusíš se bát!"
"Já tě mám taky rád, robomaminko!"
"No to je nápad, Robíku! Budeme robomamince říkat "mám tě rád" a to budou ta naprogramovaná kouzelná slovíčka, která maminku nabijí!"