* Mám tě rád i porouchanou

19.03.2020

Robostrava

V městě jménem Robostrava bydleli jenom samí roboti. Robotí rodiny, robotí firmy i robotí školy a školky. Všechno bylo ROBO. Mechanické, elektronické, kovové, naleštěné a matematicky přesné.
Obyvatelé milovali řád, souměrnost a pravidelnost. Ostré rohy, zaoblené kopule a perfektní kužely. Byla to vskutku nebývalá podívaná, procházet se Robostravou. Žádné jiné město nebylo tak krásné a nablýskané. Třpytilo se, když svitlo slunce a v jeho paprscích se odrážela barva kovu jako v zrcadle.
Člověk by z toho světla až oslepl, ale roboti nemají rohovku, takže jim to nevadilo.
Obyvatelé Robostravy všude chodili včas a milovali dochvilnost. Většina měla celý den naplánovaný do poslední minuty. Stejně, jako milovali přesnost, neměli pochopení pro chyby. Každá chyba nebo sebemenší skvrnka byla pro ně obrovská tragédie. Chtěli mít celé město prostě perfektní. 

Ve školách nebyly jiné známky než jedničky. Dvojka nepřicházela v úvahu, o trojce a dalších známkách ani nemluvě.
Hodiny se nikdy nezpožďovali, u všech robotích rodin, přesně v poledne společně odbíjely.
Robostravané byli na svůj řád náležitě hrdí. Když někdo neplnil stanovené předpisy, vždy mu to jasně a nahlas připomněli, aby zjednali nápravu. Když v takovém prostředí vyrůstáte od prvních dní života, ani vám to nepřijde. Prostě fungujete podle plánu jako všichni ostatní.
Nechápejte to špatně, Robostravané nebyli zlí. Jen byli od malička vychováváni k pořádku a nic jiného, než řád, neznali.

Všichni roboti měli stejnou barvu. Byli kovově šedí, jen obličej a ruce byly bílé. Nebyli však stejní, každý byl uzpůsoben tomu, jakou vykonával profesi. Tím se od sebe odlišovali.

Robostravané měli nepsaná základní pravidla, podle kterých se každý robot řídil už od školky:

1. Robot nedělá chyby!

4. Nebudeš vypadat jinak než ostatní!

5. Co je jiné, není žádoucí!


Když se řekne Palindrom

V Robostravě, bydlela jedna robotí rodina. Robomáma, robotáta a jejich syn Robík.
Žili v malém útulném bytě a měli se opravdu moc rádi.
Robotatínek pracoval jako kalkulačka v bance a robomaminka byla s Robíkem doma, protože Robík chodil ještě do školky.
Robotatínek byl v bance oblíbený a důležitý, nikdo jiný neuměl tak rychle vypočítat složité matematické příklady, jako právě on.
Jednou, když tatínek zrovna řešil zapeklitý matematický oříšek, zaklepal na dveře jeho kanceláře kolega. Takový velký robochlap, který má místo břicha obrovský trezor a nosí v něm cenné papíry a peníze banky. Kód od sejfu zná jen on a ředitel banky.
Celý vyděšený, už od dveří volá na robotatínka.
"Robondro!" Tak se tatínek jmenuje křestním jménem.
"Někde jsem udělal chybu a nemůžu ji najít, pomůžeš mi? Takto to není prostě perfektní! To bude malér."
"Ale jistě. Ukaž mi ta čísla."
Kolega položil před tatínka list papíru.
"Někde se mi tam zamotala osmička. Nevidíš ji?"

999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999989999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999999

Robotatínek mrknul napřed jedním okem, potom druhým a najednou ze sebe vyhrkl.

"Podtrženo sečteno, je schovaná na třetím řádku od spodu, čtvrté číslo z leva." (Poznámka: z důvodu rozlišení každého zařízení jinak může být číslo 8 umístěno jinde, to se týká zajména, pokud pohádku čttete na mobilu.)

"Už ji vidím také, díky Robondro!"
"Rádo se stalo. A když už jsi tu, chceš slyšet vtip?"
"Jasně, sem s ním!"
"Potkají se čísla 150, 155 a 158. Číslo 150 říká těm druhým: "Já mám na konci nulu a ta vypadá jako rybník, když mě vytočíte, dovoláte se na hasiče!"
"To nic není, já jsem číslo 155 a pětka vypadá jako vozíček, takže se semnou dovoláte na zdravotnickou linku!"
"Ccc. Já jsem číslo 158 a moje osmička je jako pouta. Takže vás všechny můžu zatknout. Se mnou se dovoláte na policii!"
Jde kolem číslo 112 a říká: "Tak se všichni uklidníme."
"To nechápu"
"No, na čísle 112 se dovoláš jak na hasiče, tak na zdravotníky, ale i na policii. Chápeš?"
"Aha! Už jsem to pochopil. Ten je dobrej!" Řekl se smíchem kolega, ale bylo na něm vidět, že mu to ještě trochu vrtalo hlavou.

Když už se venku setmělo, Robotatínek podepsal svoje součty a jen tak pro sebe si zamumlal.
"Podtrženo sečteno, a mám hotovo," to robotatínek říkal často, "Podtrženo sečteno", protože v práci celý den počítal.

Doma už na něj čekala jeho žena a syn Robík s večeří. Když dosyta všichni doplnili svůj příděl oleje, poslali robíka do koupelny, aby si utáhl všechny šroubky a vyčistil kolečka.
Robík schválně cestou brzdil, ale nebylo mu to nic platné, protože co řekne robomaminka a robotatínek, to platí.

Společně pak uložili robíka na nabíjecí stanici, kde si každou noc dobíjí baterie, aby měl pak celý den hodně energie. Robík dal robomamince pusu.
"Dobrou noc, robomaminko."
"Dobrou noc, ukíboR." A hned se zarazila, celá překvapená co to vlastně řekla.
"Robomaminko, tys mi řekla ukíboR. To je přeci Robík pozpátku. Je to nějaká hra?"
"To mi jen tak uklouzlo, sama nevím, proč jsem to řekla"odpověděla trochu zmateně robomaminka "a už se vypni Robíku, dobrou noc."

Robotatínek vše slyšel a začal se smát.
"Tak ty nám maminko, mluvíš pozpátku. Řekni pozpátku: Nevypusť supy ven!", dobíral si robotatínek robomaminku.
"Moc vtipné, sám víš, že je to palindrom, což, jak jistě víš, znamená, že se ta věta pozpátku čte stejně. Tím mě nenachytáš. Taky bych mohla říct: kuna nese nanuk." Směje se už robomaminka také.
Oba se připojí k nabíjecí stanici a chtějí se vypnout.
Když v tom se ve dveřích objeví Robík.
"Copak se děje Robíku"
"Nemůžu usnout, povíš mi prosím pohádku?"
"A o čem by ta pohádka měla být?
"O nejbohatším Robíkovi na světě"
"Proč zrovna o bohatství?"
"Protože bych jednou chtěl být nesmírně bohatý a mít všechno. My toho moc nemáme."
"A jak bys chtěl zbohatnout, Robíku?"
"Vyhrát v roboloterii přece."
"Tak dobře, povím ti pohádku o slávě a bohatství, ale jen docela krátkou."

O ježkovi

Házely si dvě myši s míčkem tak dlouho, až se jim někam zakutálel a nemohly ho najít.
Hledají a čenichají, až se jedna myš zarazí.
"Tý jo, vidíš to co já?" A ukázala první myš na kuličku plnou bodliček v listí.
"To je určitě nějaká zbraň, podívej na ty bodliny," řekla druhá myš vystrašeně.
"Hlavně ať tě nenapadne do toho šťourat klacíkem. Je to nejspíš nějaká mina, nebo granát z války. Rychle pryč!"
"Nebojte se mě, já jsem ježek," promluvil granát.
"A co tu děláš?"
"Já tu čekám na jablko. Každou chvíli spadne ze stromu."
"Ty jíš jablka?"
"Moc ne, já jím hlavně hmyz, larvy, brouky a tak, ale lidé si mě rádi kreslí s jablíčkem na zádech, tak jim chci udělat radost."

"Neviděl jsi náš balón?"
"Jeden tu letěl, ale byl to nejspíš nějaký náfuka. Když už byl docela blízko, řekl jen ššššš a zmizel."
"Von nám ho propích." Zašeptala jedna myš druhé.

"Ehm, mimochodem, proč si nevezmeš jedno jablko ze země? Koukej, kolik jich tu kolem je."
"Takto je to pohodlnější. Jen tu ležím a čekám, až na mě něco spadne."
V tom se ozvalo plesk a jedno jablíčko přistálo ježkovi přímo na zádech.
"Tak, teď máš už svoje jablíčko, co s ním tedy uděláš?"
"Budu tu čekat, až mě namaluje nějaký malíř a pak budu slavný."
"A co budeš dělat, až budeš slavný?"
"Až budu slavný, tak nebudu dělat vůbec nic. Budu si jen tak ležet pod stromem."

"A teď už opravdu dobrou noc, Robíku."

Pozpátku

Další den ráno šla maminka Robíka odvést do roboškolky. Bylo trochu zamračeno a vypadalo to na déšť. Pro Robostravu to bylo vždy velké nebezpečí, protože někteří roboti nebyli nerezoví a tak mohli zkorodovat, nebo jak se u nich lidově říkalo, zreznout.
"Ach jo, zase bude pršet." Povzdychla si maminka.
Robomaminka sebou měla deštník a pláštěnku pro Robíka, tak se neměli čeho bát, ale maminka takto vzdychala poslední dobou často. Cestou jeli kolem banky kde Robíkův robotatínek pracoval. Zamávali mu do kanceláře a pokračovali v cestě. Každý den museli jet starou uličkou, která byla celá vydlážděna dlažebními kostkami. Protože měli na nohou kolečka, drncalo to s nimi a hlas jim při jízdě poskakoval a drnčel.

A tak Robík spustil svoji oblíbenou básničku:

"RRROBOT RRROBÍK TO JÁ JSEM,

DRRRNČÍ SE MNOU CELÁ ZEM.

AŽ JÁ SI DNES DODRRRNČÍM,

RRROBOTANEC ZATANČÍM,

HRRRK BRRRNK TRRRALALA

MYŠKA NA MĚ ZÍRRRALA."

V roboškolce, už byla spousta malých robátek. Paní roboučitelka Robíka i robomaminku nadšeně uvítala. "Dobrý den, Robíku. Jak se dnes těšíš do roboškolky?"
"Těším a moc!"
Maminka začala Robíkovi přezouvat venkovní kolečka za školková a povídala si s paní roboučitelkou.
"Robíkovi jsem sebou vzala pláštěnku, kdybyste chtěli jet ven, a také jsem vás chtěla tadážop..." robomaminka chtěla říct slovíčko "požádat", ale zase to řekla obráceně.
"Co jste říkala? Nerozuměla jsem vám", podivila se roboučitelka.
"Říkala jsem, že mesj sáv alětch tadážop ..." dál už maminka nepokračovala a hrozně se styděla, že takto mluví, celá se začala červenat.
"Maminka občas mluví pozpátku, to je taková hra, už včera mi řekla ukíboR," chtěl celou situaci zachránit Robík, protože mu bylo nepříjemné, že robomaminka takto podivně mluví před robodětmi a paní roboučitelkou.
"Dobře, dobře Robíku, utíkej do třídy hrát si s dětmi."
Když se za robíkem zavřely dveře od třídy, paní roboučitelka mamince pověděla.
"Nechci vám radit, ale měla byste s tím zajít k opraváři. To není normální, takto mluvit.
"Děkuji vám, už je to lepší, asi to nic nebude." Roztržitě odpověděla robomaminka a odjela domů.

Když šla vařit olej na večer, všimla si, že jí to všechno dlouho trvá. Každý pohyb měla zpomalený. Mysl chtěla zvednout ruku, ale ruka se jen pomalounku sunula nahoru.
"Co se to se mnou děje?"
Robomaminka šla velice pomalu k zrcadlu.
Podívala se na sebe a hned jí bylo všechno jasné. Na hrudníku jí svítila jen tři zelená políčka, ostatní políčka signalizující stav baterie, svítila červeně.
"A jé je, asi jsem se v noci špatně nabíjela," řekla si maminka sama pro sebe. A šla se do ložnice, připojit k baterii.

Robotatínek cestou z práce vyzvedl Robíka ze školky. Byli tak s robomaminku domluveni. Hned jak robokluci vešli do dveří, bylo jim něco podezřelé. Na plotně se nevařil olej a robomaminka nebyla v kuchyni, tak jako každý den.
"Kdepak jsi Robomaminko?" Zavolal robotatínek.
"Tady jsem, kluci, v ložnici, nabíjím se."
"A co jsi dělala v noci?" divil se robotatínek, když přijel do ložnice.
"Nabíjela jsem se, ale asi jsem si špatně připevnila zástrčku a nenabila se. Když jsem se vrátila ze školky, měla jsem už jen tři zelená políčka."
"Maminka ve školce, zase mluvila pozpátku," přidal se do hovoru Robík, který už byl nervózní z toho, že se něco děje.
Robotatínek nechápavě pohlédl na robomaminku.
"To jsi takto žertovala i s paní roboučitelkou? Co ti na to řekla?"
"No právě, že nežertovala. Z ničeho nic jsem prostě mluvila pozpátku. Bylo to dost nepříjemné."
"To věřím. A už je to v pořádku?"
"Tak slyšíš přeci, že už mluvím normálně. Asi už jsem byla hodně unavená, jak se mi vybíjela ta baterie."
"Podtrženo sečteno, klidně se dál nabíjej, já uvařím olej."

Povídací budka

Robíkova robomaminka často vzdychala, když něco dělala, říkávala smutně "ach jo" a nebo taky "ach ne."
Byla to taková šíleně smutná robomaminka, jako z té televizní pohádky. Jenže robomaminka nevěděla, proč je vlastně smutná. Nic špatného se jí nedělo.
Když jednou vyklepávala kladívkem Robíkovi kalhoty, smutně vzdychala, "ach jo"
Robík už to nemohl vydržet a řekl tatínkovi.
"Robomaminka je zakletá roboprincezna, která ztratila radost. Běž a dej jí pusu, ať ji vysvobodíš!"
Robotatínek robomaminku něžně políbil a ta se na chvilku usmála.
Druhý den, ale byla zase smutná. Trvalo to už moc dlouho. Někdy je robot smutný, to je normální, ale robomaminka byla smutná každý den, celé týdny.
Jednou robomaminka odešla někam ven z domu. Dlouho se nevracela a tak se Robík začal vyptávat robotatínka.
"Kde je robomaminka?"
"Robomaminka si šla povídat."
"A s kým?"
"Do povídací budky"
"Ta budka mluví?"
"Je to taková budka, kam si robot zajede a může si tam povídat o všem, co ho trápí. Třeba o tom, že je pořád smutný. Ta budka nemluví, jen poslouchá a nesoudí. Takže i když jí řekneš cokoliv, i to největší tajemství, nikomu ho neprozradí. Každý má totiž v sobě ukrytou odpověď na vše, co ho trápí a někdy to jen stačí říct nahlas. Když do té budky vložíš všechny svá tajemství, vyjede z malého okýnka lísteček a na něm bude recept na tvé trápení."
"A proč ji nějaký opravář to trápení nevypne?"
"To není možné robíku, vypínat a zapínat emoce tak, jak by se nám líbilo. I když umíme řešit složité matematické operace, co se týká našich emocí, smutku, radosti nebo zloby, ty se opravit stejně jako ulomené kolečko nedají. Kdybychom uměli ovládat emoce jednoduchým vypínačem, byli bychom jen stroje, jako třeba otvírák na konzervy. Jen mechanické věci, bez myšlenek, pocitů a lásky.
Robík o tom, co mu robotatínek právě vyprávěl, chvilku přemýšlí a pak pronese do ticha.
"Až budu velký, budu pracovat v povídací budce a psát robotům recepty na radost. Jeden jsem robomamince právě vymyslel:"

Recept na radost:

1 x denně pusa od Robíka

1x denně pusa od robotatínka

2 x denně sladký olej po lžičkách

Netřepat, nehoupat, netočit!

Podepsán, Robík

Když Robík dokreslil svůj recept a v koupelně si vyměnil vyjetý olej, maminka se vrátila.
Robík za ní hned přijel, objal ji a povídá.
"Ty máš tajemství?"
"Každý máme nějaké malé nebo větší tajnosti, Robíku. Co tě to najednou zajímá?"
"Robotáta mi pověděl, kde jsi byla. Dostala jsi recept?"
"Ano Robíku dostala."
"Já ti taky jeden namaloval," mává před robomaminkou žlutým papírem.
Robomaminka si jej pečlivě prohlédla a začala se usmívat, skoro až dojetím blikala.
"Ukážeš mi ten od povídací budky?" Žadoní u robomaminky Robík.
"Ale to víš, že ukážu. Tady je."
Byl napsán strojově přesným písmem na bílém kousku trhacího papíru.

Recept pro robomaminku:

Ať už se vaše kolečka vydají kamkoliv, ten pravý recept na štěstí, na vás čeká doma.

Upgrade

Jednou u snídaně se robotatínek dlouze napil oleje Mogul a prohlásil do ranního ticha.
"Rodino, je sobota a venku svítí sluníčko. Je krásný teplý den, takže, podtrženo sečteno, mám chuť vyrazit na výlet."
Robík nadšeně vykřikl.
"Paráda! Hned si pádím obout venkovní kolečka" a chtěl hned odjet do předsíně, ale robomaminka rázně zavelela. "Nejprve dopijeme svoje ranní mazadlo a teprve pak můžeme někam vyrazit, Robíku. Ještě máš půl skleničky!"
Robík jen pokrčil rameny a rychle usrkával hnědou hustou tekutinu ze sklenice.
Když měl dopito, rychle vstal od stolu a odjel se přezout.
Robotatínek si utřel mastný knír do hadříku a přidal se k Robíkovi v předsíni. Robomaminka už ve vedlejší místnosti čile balila věci na výlet. Náhradní kolečka pro Robíka, plechovku oleje a elektronickou mapu pro případ, že by se někde ztratili.
Robík s tatínkem rozjařeně a nadšeně vyjeli před dům, ale hned se zmateně zarazili.
"Kde je robomaminka?"
Oba se honem vrátili do bytu, aby zjistili, kde se robomaminka zasekla. Ta jela velice pomalu za nimi ke dveřím a ještě pomaleji na kluky volala: "Já s vámi nikam nemů-žu, do-chá-zí mi ba-te-rieee."
Než však stačila větu dopovědět, zůstala stát na místě úplně vybitá, hlava jí klesla na lesklý hrudník.

Robotatínek vzal opatrně robomaminku za ruku, odvezl ji k nabíjecí stanici a připojil k ní nabíjecí kabel. Chvíli trvalo, než se na jejím displeji objevilo pár blikajících zelených políček, oznamující dobíjení baterie. Takových políček měla robomaminka na obrazovce deset a všechna do té doby svítila červeně. Robomaminka byla opravdu úplně bez energie. Po pár minutách robotatínek robomaminku znovu zapnul.
"Robomaminko, ty ses přes noc nenabíjela?"
"Nabíjela! Ráno jsem měla všechna políčka zelená, ale než jsme vypili snídani, byla jsem už celá bez energie."
"Děje se to teď nějak moc často, nezdá se ti? Jsi pořád vypnutá a na nabíječce, už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsi s námi byla venku. Podtrženo sečteno, musíš k opraváři. Hned mu zavolám."
Vyťuká telefonní číslo na klávesnici na břiše a pak začne mluvit do dlaně, kde má mikrofon telefonu.
"Dobrý den, mohl byste se prosím přijet podívat na naši maminku a opravit ji?"
"A copak vaší mamince schází, nebo přebývá?", ozvalo se s reproduktoru u tatínkova ucha.
"Je pořád vybitá. Celou noc je napojená na nabíječku a ráno, než vypije snídani, dojde jí baterie. Už to trvá týdny. Každou chvíli se musí nabíjet. Když něco dělá, hned je bez šťávy. Občas také mluví pozpátku. Pomůžete nám, prosím?
"Ale jistě, hned jsem u vás!"
Robotatínek pěkně poděkoval a hovor ukončil.

Pan opravář opravdu za malou chvilku přijel. Měl na sobě bílý umaštěný plášť a z kapsy mu koukal šroubovák a velké kladívko.
Když maminku podrobil pečlivé servisní prohlídce, prohlásil:
"Je to jasné, robomaminka je vzácný model a má porouchanou baterii, která se teď špatně dobíjí. Je to taková robotí duše. To, co nás pohání a dodává energii, radost i smutek. Bohužel zrovna její baterie se přestala vyrábět už dávno, nemůžu ji vyměnit."
"Ale to je hrozné! Robomaminka má porouchanou duši. Co budeme dělat? Počítám, že oprava nebude jednoduchá!", vylekal se robotatínek.
"Měl bych jedno netradiční řešení. Žijeme v moderní době a věda obrovsky pokročila. Můžeme robomaminku upgradovat, nainstalovat speciální program, který oživuje kapacitu baterie. Naprogramujeme jí nějaké kouzelné heslo, a když jej Robomaminka uslyší, baterie se jí sama přepojí a rozbliká se do plných zelených políček. Sice už robomaminka nikdy nebude jezdit celý den po venku, ale stát stále napojená u nabíječky také nebude muset. Na nějakou pochůzku po městě nebo na výlet po okolí by to mělo vystačit. Je to nová metoda, chápejte, tato technologie není zakázaná, ale je nová. Roboti by ji nemuseli přijmout dobře. Bude nejlepší, když o tom nebudete nikomu říkat."
"No to je skvělé! To se mi líbí! Podtrženi sečteno, já jsem pro!", vykřikl nadšeně robotatínek.
Robík všechno to jejich povídání slyšel a nesměle se zeptal.
"A to už robomaminka zůstane napořád porouchaná?"
Robomaminka vzala Robíka za ruku a tichým, ale pevným hlasem mu pošeptala.
"Já tě mám ráda i když jsem porouchaná, a na tom se nikdy nic nezmění! Vždycky tě budu mít ráda a to se rozbít nebo porouchat nedá, nemusíš se bát!"
"Já tě mám taky rád, robomaminko!"
"No to je nápad, Robíku! Budeme robomamince říkat "mám tě rád" a to budou ta naprogramovaná kouzelná slovíčka, která maminku nabijí!"


Robomaškaráda

Robomaminka, měla takové malé tajemství. Milovala barvy.
Vždy si tajně představovala, jaké by to bylo, kdyby třeba nebyla celá kovově šedá a bílá, ale růžová nebo zelená. Ta představa ji fascinovala. Nic v Roboměstě nemělo jinou barvu, než jaká byla předepsaná. Jen zvířata a rostliny si v otázce barevnosti dělali, co chtěli. Jak jim záviděla! Robotatínek však pro nové nápady neměl pochopení. Vlastně neznala člověka, který by se na svět díval stejnýma očima. Robomaminka robotatínka hluboce milovala a když si sestrojili syna Robíka, měla ho ráda snad ještě mnohem víc. Věděla, že o barvách může jenom snít, ale nikdy o tom nesmí nikomu říct. Mohla se svěřit jen povídací budce, která nikdy žádné tajemství nikomu neprozradila.
Byl však jeden den, kdy minka mohla o barvách nejen snít, ale také si je užít. Vymanit se z všednosti a být jiná než ostatní. A to, když se pořádal městský karneval. Všichni se převlékli a každá výstřednost byla dovolena. Jak ten den milovala!

Robík měl tyhle slavnosti také ohromně v oblibě a chystal si převlek celé týdny dopředu. Na hlavu si dal hrnec, který celý přetřel na červeno a namaloval na něj bílá kolečka.
"Půjdu za muchomůrku." Hrdě svůj převlek ukazoval roborodičům.
"No ty jsi mi ale krásný hříbeček, pojď, já si tě dám do polévky." Chytila robomaminka Robíka pod paži a nesla ho do kuchyně.
"Né, já nechci být v polívce, už nejsem hříbeček." křepčil Robík.
Robomaminka ho postavila zpátky na kolečka a sundala mu hrnec z hlavy.
"Mám tě moc ráda."
"A já tebe mám rád ještě víc."
Robomamince se rozblikala zelná políčka na hrudníku.
"Děkuji ti Robíku, teď budu mít tolik energie, že ti k tomu ušili bílou zástěrku pod bradu, jakou mají skutečné muchomůrky. 
Robomaminka vyšívala záclonku pro Robíka celou noc, až se zapomněla dát na nabíječku. Byla celá pryč. Tolik se těšila. Konečně její den. 
Robík ji tak moc nabil, že si ani nevšimla, kolik je hodin. 
Když si to uvědomila, ráno se na chvilku připojila na nabíjecí stanici, ale všichni měli spoustu spěchu, aby přišli na maškarní ples v čas, tak se nabila jen trošku.

Robotatínek byl převlečený za super hrdinu. Měl za krkem pláštěnku a na očích masku. Hotový superman. Robomaminka si jen rychle namalovala na tváře fousky a víc už nestihla, protože připravovala převleky pro své robokluky a na sebe úplně zapomněla. Nikdo nevěděl, zda jde za kočku nebo myš.

Ve městě bylo hotové pozdvižení. Hrála živá hudba, jeden robot měl místo nosu píšťalu, druhý velký buben, tam kde mělo být břicho a třetí hrál na ukulele, ale to bylo zcela obyčejné.
Masek tam bylo nespočet. Robotatínkův kolega z práce, co měl místo břicha trezor, se celý pomaloval bílo černými pruhy a šel za zebru.
Byli tam i roboděti z roboškolky. Robík za nimi popojel, aby se jim předvedl. Roborodiče jeli hned za ním a přátelsky se na všechny usmívali.
"No vy jste ale pěk-né maš-kary." Chtěla Robomaminka děti pochválit, ale začala se zadrhávat. Docházela jí zase baterie.
"Robíku, budeme muset jít domů a nabít maminku. Rozluč se a pojď."
"Ne!" Umanul si Robík, že nikam nepůjde. Na tohle čekal tak dlouho a teď má jít pryč? 
"Robíku, do-chází mi ba-te-rie, mu-sí-me do-mů" Z posledních sil koktala maminka.
"Ne! Já nikam nejdu" trval si na svém Robík. 
Pak ho ale napadlo, že by maminku mohl dobít sám.
"Mám tě rád!" Přecedil mezi zuby.
Maminka je už ale celá vybitá a skleslá sedí na zemi.
"Mám tě rád!" Křikl robík na maminku hlasitěji.
"Proč to nefunguje?" divil se.

Zrovna šel kolem pan opravář a vše viděla a slyšel.
"Kouzelné heslo funguje, jen když to myslíš vážně, Robíku. Protože se na maminku zlobíš a slovíčka říkáš jen proto, že tu chceš zůstat, nemůžou fungovat. Pojďte Robondro. Odneseme maminku na nabíječku spolu. Ty pojď Robíku s námi."
Doma robomaminka zase získala zpátky svoji energii.

Robíkovi bylo vše tak líto, ale nevěděl, co se děje. Robomaminka občas mluvila pozpátky, jindy byla pomalá nebo se úplně vybila. Věděl, že je porouchaná a bylo mu z toho smutno.
Robomaminka si všimla, že Robík není ve své kůži.
"Copak se děje, Robíku?"
Robík chtěl robomamince všechno říct, ale nemohl. Nevěděl jak.
"Ty jsi smutný, že nejsem taková jako ostatní robomaminky?"
Robík jen lehce přikývnul.
"Možná, že toho tolik nezvládnu, nebo že někdy něco řeknu špatně, ale důležité je, že se máme všichni rádi. Nebudeme mít všechno, ale máme jeden druhého a to je nejvíc, co jsme si mohli přát. I když někdy něco nebude hned, nebo se to pokazí. I když se na sebe někdy budeme zlobit, stejně se budeme mít rádi. Jak to jen říkal pan opravář?¨
"Že jsi unikátní model?" špitnul Robík nejistě.
"Ano, děkuji. To znamená, že jsem jediná svého druhu. Každý jsme unikát a nikdo nemůže být stejný. Nikdy si neříkej, že bys chtěl, abych byla jako někdo jiný, protože pak bych byla jen kopie a já se nestydím za to, že jsem jedinečná a ty se nikdy nesmíš stydět za to, jaký jsi."
"Já tě mám, ale vážně rád!"
Tentokrát se robomamince rozblikala zelená políčka tak jako ještě nikdy před tím.
Robomaminka zůstala porouchaná, ale snažila se, aby se vždy včas nabíjela, chodila pravidelně k panu opraváři a úplně vybitá byla jen málokdy. Robotatínek robomamince pomáhal i s vařením a uklízením a Robík se na maminku už nikdy nezlobil za to, že je porouchaná. Věděl, že je to ta nejlepší robomaminka na světě a že žádný robot nemůže za to, že se porouchá.

KONEC :-)