Po hádce * Dušan – květen 2016

27.11.2019

Šel jsem si lehnout brzy, vykolejený z další naší nesmyslné hádky o ničem. Vždy začínají kvůli prkotinám, kvůli nevinným poznámkám, a stále častěji končí tím, že Lucie spí v dětském pokoji. Proč ale? Proč se najednou nedokážeme zavčas zarazit a přestat ještě dříve, než si začneme ubližovat?

Ještě nedávno jsme to dokázali, nechodili jsme spát rozhádaní, neusmířeni. Vlastně jsem si na tom i zakládali, na tom, že vždy najdeme společnou řeč, že se přes všechny naše problémy dokážeme přenést.
Najednou je to ale pryč. Najednou se objevují okamžiky, kdy záblesky v našich očích postrádají tu předešlou lásku. Čím to?
Jsem už strašně unavený. Unavený z toho všeho, z těch řečí, z toho podezírání. Z té odpovědnosti. Lucie dala v práci výpověď a momentálně je starost o finance jen na mně. Nevyčítám ji to, sám jsem ji tu práci rozmlouval
a domlouval ji, ať se na to vykašle. Už to bylo k nevydržení.
Vše se točilo jen kolem její práce. Kolem úkolů, které nemohla nebo nedokázala splnit. Kolem nepřátelské atmosféry v kolektivu, kolem pomluv
a nesmyslných domněnkách.
Kolik asi večerů jsme trávili dlouhými rozhovory, kdy mi plakala do polštáře
a stěžovala si, že ji nemají rádi? Kolik hodin jsem se jí snažil uklidňovat
a rozmlouval jí, že to nemůže být tak strašné, jak povídá. Že si to moc bere, že se na to nedívá objektivníma očima?
A že byly některé oplakávané události až absurdně nevinné a naprosto zbytečné. Přehnané a hysterické!
Stejně moje utěšování pomohlo jen na chvíli. Jen do dalšího pracovního dne. Její snaha zavděčit se vedení a tiché snášení všech těch domnělých či skutečných narážek a pomluv (o tom jak jde v touze po kariéře přes mrtvoly)
z ní na konci už udělala vyplašenou a nervózni šedou myšku. Vlastně jsem ji prosil, aby z té práce odešla.
Sliboval jsem jí, že to bez jejího platu zvládneme. Že se o nás postarám.
A zvládáme to.
Hodně jsme se uskromnili, ale zvládáme to. Jen já jsem z toho stále více vystresovaný.
Že se něco stane se mnou, onemocním a přijdeme tím i o můj plat. Že se už nebudu moci postarat o svojí rodinu. I to byl častý důvod našich hádek.
Lucie byla už nějaký čas doma a možná se začala i trochu nudit. Chyběl jí kontakt s lidmi. Chtěla se bavit. Jezdit na výlety. Rozvíjet své koníčky ... a ze mě se stal až moc šetřivý škrt, byť to asi nebylo zas až tak na místě. Prostě jsem se bál. A strach mě připravoval o sílu, o energii.
Nejraději bych byl jen doma, zalezlý ve vaně s knihou. Sám.
Jsem introvert nejhrubšího zrna, potřebuji se dobíjet o samotě.
Lucie je s malým o samotě celý den, potřebuje společnost.
Brzy mi začala vyčítat, že jsem sobec, že myslím jen na sebe a na svoje pohodlí.
Asi měla pravdu. Hledal jsem svůj klid a její pseudoproblémy mě už dost často vytáčely. Přišly mi tak malicherné, tak zbytečné a zveličené.

Chodil jsem často běhat. Na hodinu, na dvě. Miloval jsem to. Ten pohyb, prázdnou hlavu. Dobíjel jsem se během, byť jsem paradoxně domů přiběhl polomrtvý únavou. Až mnohem později jsem si uvědomil, že vlastně utíkám
z domu. Z té dusné atmosféry. Z atmosféry němé výčitky. Od toho odcizení.

I když Lucie také běhala pravidelně, málokdy jsme vyběhli spolu. Každý jsme v běhu hledali něco jiného. Něco svého.

I tenhle večer, po téhle další zbytečné hádce, Lucie vyběhla. Slyšel jsem ji, jak si bere běžecké oblečení ze skříně, slyšel jsem, jak tiše zaklaply dveře od bytu.
Takhle pozdě v noci běhala stále častěji. Říkal jsem si, že je to dobře, že si srovná myšlenky, že se zklidní, unaví. Občas mě napadalo, jestli spíš nechodí za někým jiným. Za někým, kdo by jí více rozuměl. Ale oblečení měla po návratu vždy vlhké a bylo cítit vůni potu.

Ráno, po téhle naší rozhádané noci, bylo divné a stísněné.
Vstávám již léta brzy, občas si pustím nějakou muziku, popíjím kafe a koukám do zdi. Nebo si čtu. Dnes ale koukám do zdi, poslouchám Zrní a v myšlenkách jsem se svými starostmi a obavami.
Miluji jejich písničku Dva ...

"mluvíme k sobě večer tiše
oba jsme zkřehlí"

Jako by byla o nás ...

Mám obavu z toho, co bude, až vstane i Lucie.
Budeme mít tichou domácnost, nebo se zase budeme tvářit, jako že se nic nestalo?
I ona dnes vstala brzy. Zase kontroluje svojí váhu, s umanutou posedlostí po dokonalé postavě. Jako každé ráno. V hlavě mi projede myšlenka, že už je moc pohublá. Působí unaveně a ztrhaně. Ale zdá se, že je se sebou spokojená, tak to raději nekomentuji. Když jsem na tohle téma prohodil něco minule, zareagovala nepřirozeně emočně silně. Něco o tom, že už se mi určitě nelíbí a že to proto už se k ní nechovám tak, jako dříve.
Možná se k ní nechovám tak, jako dříve, právě pro tyhle výpady Lucie.
Pozdraví mě, sedne si na druhý konec stolu a dívá se na mě.
Uvědomuji si, že bych měl nějak reagovat, ale dál tupě koukám skrz zeď. Možná se jí jen bojím podívat do očí.

"Takže tohle si o mě myslíš?", prohodí najednou jedovatě do ticha.
"O čem to zase mluvíš?"
Ukáže na knihu, která čouhá z knihovny, skrz kterou se možná dívám do zdi.
Zaostřím a přečtu si titul na hřbetu. Neviditelné nestvůry.
"Jsem podle tebe nestvůra?", zeptá se naštvaným tónem.
"Cože?! Ne, jen se skrze ní koukám. Nebuď tak vztahovačná."
Vytočilo mě to. Co to zase má být? To chce hned ráno vyvolat hádku?
A ještě ke všemu si vymyslí takovouhle trapnou záminku? Ji snad hrabe, nebo co?! Raději už dál nemluvím, nenechám se vtáhnout do další zbytečné hádky.

Netrpělivě odpočítávám minuty, kdy budu moci jít do práce. Nakonec odcházím o pár minut dříve než obvykle. Zase utíkám z domu.

 ← Zpět na obsah