* Pohádka o kočičí babičce

17.11.2019


Znáte ten pocit, když potkáte někoho nového a ten vám připomene někoho jiného, třeba někoho, kdo již není mezi námi? Co když to není náhoda? Co když je na světě jen několik tisíc příběhů a ty se pořád dokola opakují, jen s jinými herci?

Byla jednou jedna babička, která měla tisíc a jednu kočku. Žila v chatě u jezera a ty kočky nebyly obyčejné kočky, byly to kočky lesní. Takové ty s jedním okem, naježenou srstí, co smrdí starými ponožkami. Ta babička je krmila a ony si k ní pro ten kus potravy chodily. Ochočila si je. A ony si ochočily ji. Každé ráno zaťukala lžící na hrnec a ony přiběhly. Najedly se a zase zmizely v lese.

Tahle babička byla s těmi kočkami a ony s ní. Každé ráno se lesem linul kovový zvuk lžíce bušící do starého hrnce. Až jednou ráno bylo ticho. Takové to ticho, kdy vám až mrazí v zádech. A to ticho trvalo i následujícího rána a toho dalšího. Bylo ticho dlouhých osm let.

Osmého roku do klidného rána znělo neustávající mňoukání na druhé straně v lese. Byla tam stará chata a v ní ještě starší prošedivělý dědek s dlouhými vlasy a neupraveným vousem. Otevřel dveře své chatky a pohlédl na divokou kočku. Ona na něj hleděla dlouho a občas zamňoukala. Děda vlezl zpátky do chatky a donesl žlutou konzervu paštiky Májka. Otevřel ji a položil před kočku.

Za chvilku přiběhla druhá, třetí a čtvrtá.

Už nikdy nebylo ráno tiché. Do budícího se lesa zněl zvuk lžíce tlučící do hrnce.