* Poslední den na Zemi

20.03.2020

"Tři, dva, jedna, start!"
Jaroslav čapnul svého syna Petra pod paží a letěl s ním přes celý dětský pokoj.
"Houstone, pozor, máme problém!", cloumal s Péťou zběsile ve vzduchu, napodobujíce tak turbulence.
"Pípou, pípou, pípou...nouzové přistání", odhodil jej do postele a malý klučina se smál, jako smyslů zbavený, s hlavou zabořenou do peřin.
"To bylo ukázkové přistání viď, tati?"
"To jo, jsi rozený paragán, Petře."
"Ne ne, já jsem kosmonaut!"
"A teď do sprchy, kosmonaute!", zavelela maminka Anna, která vše pobaveně sledovala ode dveří.
"Máš nachystanou písanku na zítra do školy?"
"Ano, mám!" odpověděl hrdě Petřík a svlékl si své oblíbené tričko s logem SpaceX, které mu dal dědeček k letošním narozeninám.
"No podívej na tu modřinu na zádech! To jsou ty vaše ztřeštěné hry a kluk je potom jako omalovánka!"
"Tolik křiku pro trochu modré, je to kosmonaut a ten musí sakra něco vydržet!", naoko se durdil tatínek.
Anna prohrábla Petrovi hnědé a husté vlasy a sdělila mu, že by si je měl dnes umýt a tentokrát konečně i šampónem! Ne tak, jako obvykle, rychlé smočení sprchou, rozdrbat a hotovo. Péťa jen legračně zakoulel očima a odevzdaně se odšoural do koupelny. Jaroslav políbil Annu na tvář.
"Tak už se na nás nezlob, to se mu zahojí dřív, než se ožení", mrknul na Annu Jaroslav a pohladil jí po vlasech. Anna se jen lehce usmála, pokrčila rameny a šla uklidit nádobí od večeře do myčky.
Petr si večer pustil čtenou knihu před spaním. Byl to životopis Elona Muska, jeho oblíbence.
"Tati, já bych tak moc chtěl být skutečný kosmonaut a letět do vesmíru. Chtěl bych vidět naší Zemi z té velké výšky!"
"Ale to se ti přeci může splnit! Stačí se dobře učit a neflákat se. Musíš tomu věřit, splněné sny začínají vírou v to, že to dokážeš! Ale teď už zavři oči a dobrou noc a hezké sny, ty můj budoucí kosmonaute!"
"Dobrou!"
...

Anny telefon dlouho vyzvání, vyrušená ze soustředěné práce jej vezme do rukou. Neznáme číslo.
"Anna Kornová, prosím?"
"Dobrý den, paní Kornová. Tady Jarošová, učitelka vašeho syna."
"Dobrý den,", Anna svraští čelo a znepokojeně pokračuje v hovoru: "Stalo se něco?"
"Ne ... tady vlastně ano. Vašemu synovi dnes už po třetí teče z nosu krev. Mohla byste si ho, prosím vyzvednout a odvést k doktorovi?"
"Samozřejmě, hned jsem tam, děkuji!"
Cesta do školy trvala pro Annu nepředstavitelně dlouho. Představivost jí do myšlenek promítala samé zlé scénáře a obavy. Bála se, že se včera Petr praštil hlavou o zeď a že teď má otřes mozku. Vždyť měl na zádech ty modřiny! Kdo ví, co si mohl ještě udělat!
Ve škole už Petr čekal oblečený ve třídě, seděl sám v zadní lavici. Sbalenou aktovku u nohou.
Anna si ho jen vyzvedla, poděkovala paní učitelce a od školy spolu hned zamířili k jeho dětskému lékaři. Cestou mu povídala o tom, že mu s největší pravděpodobností budou brát krev a že se musí snažit být statečný, protože je už velký kluk, který jednou poletí do vesmíru a tam přece taky brečet nebude. Petr vzal informaci o injekční stříkačce naoko s ledovým klidem a uklidňoval Annu, že se nebojí. Že už je opravdu velký!
Ve zdravotním středisku nemuseli dlouho čekat, lékař Petra hned prohlédl, v čekárně moc pacientů nečekalo.
"No, nebudu vás zbytečně strašit, pravděpodobně mu jen praskla drobná cévka v nose, to je u dětí normální, ale pro jistotu uděláme nějaké testy," a podal mamince lísteček.
"S tím si zajděte za sestrou a ta vezme chlapci krev. Zítra si zavolejte o výsledky. A ty se Petře neboj, jen to malinko štípne."
"Já se nebojím, já budu kosmonaut a ten musí vydržet úplně všechno!"
"Tak to rád slyším, potřebujeme statečné kluky, jako jsi ty!", zazubil se doktor a ukázal na Petra své křivé zuby.
...

Petr ležel na dětském onkologickém oddělení. Výsledky testů před pár měsíci nedopadly vůbec dobře. Lékaři mu diagnostikovali akutní leukémii a předepsali chemoterapii.
Jaroslav vstoupil do dveří nemocničního pokoje s velkou dárkovou taškou v ruce. Anna seděla u postele, držela v ruce knihu o Vesmíru, kterou Petrovi před chvílí předčítala.
"Něco jsem ti přinesl, Petře" položil tašku na postel a sednul si k mamince.
"Jůůů, opravdová helma pro astronauty. Díky tati! Teď už se na mě děti nebudou dívat divně, kvůli tomu, že nemám vlasy."
Anně se v očích objevili slzy a tak honem vstala a odešla spěšně z pokoje."Skočím nám pro kafe", zamumlala ještě, než se za ní zavřely dveře. Jaroslav si všimnul nedojedené krupičné kaše na stolku u postele.
"Ty jsi zase skoro nic nesnědl, jak chceš nabrat sílu, když nebudeš nic jíst, co?!"
"Ale já nemám hlad!"
"Jó hochu, musíš si zvykat na tekutou stravu. Astronauti přeci nic jiného nejedí!"
"Vážně?"
"Na to vem jed! Mají ji v takových stříbrných pytlících a jedí ji brčkem. Knedlíky se zelím na vesmírné lodi nečekej. A pizzu už vůbec ne!"
"Tak mi přenes brčko a já ji taky sním jako kosmonaut!"
"Dobře, já ti ho seženu ale ty mi slib, že od teď už budeš pořádně jíst! Jasný?!"
"Ale jedině s brčkem!"
"Pro mě za mě."
"Víš, tati ... ale já vážně poletím do vesmíru. A teď, když už mám i tu helmu, tak je to jasná věc. Už jsem to říkal i klukům tady. Postavím si raketu a poletím. Pomůžeš mi s ní?"
"Vždyť ty už jeden vesmírný modul máš, ta tvoje postel je dočista galaktická. Tlačítky ovládáš posun nahoru a dolů a máš i kolečka, abys s ní mohl odjet. Podívej se na tyhle přístroje okolo, to je hotový kokpit! Dokonce tu máš i červené tlačítko pro případ nouze! Když se dostaneš do problému, zmáčkneš jej a přiběhne servisní technik! Hotové Apollo 13!"
Jaroslav odbrzdil kolečka od postele a začal s ní točit po pokoji, všude, kde se dalo, kde mu to stojany s přístroji dovolily.
"Letíme! Za chvíli přistáváme na měsíci. Je to jen malý krok pro Petra, obrovský skok pro lidstvo!"
Jaroslav posbíral polštáře ze všech postelí a začal je po Petrovi házet.
"Pozor! Roj meteoritů! Zapněte ochranné štíty!"
To už se ale Anna vrátila s kávou a hned radovánky klukům zatrhla.
"Máš mít rozum, Jaroslave, ještě mu něco uděláš!"
"Má helmu" pronesl Jaroslav s ledovým klidem a nenápadně hodil poslední polštář po Petrovi.
"To byla kometa!"
Anna se zasmála, poprvé po dlouhé době. Ve dveřích vedle Anny se objevila sestra, která si přišla pro Péťu.
"Konec výcviku kosmonaute, jdeme do akce, čeká tě magnetická rezonance a to je teprve science fiction!"
Petr vyskočil z postele, ale zdravotní sestra ho zarazila.
"Tu helmu tu musíš nechat, tam ji potřebovat nebudeš."
Petr si ji tedy sundal a odešel se sestrou. Doktor na sále Petra poučil, že se nesmí hýbat a položil chlapce do přístroje magnetické rezonance. Sestra mu zavedla nitrožilní kanylu s kontrastní látkou. Petr nehybně ležel, oči pevně zavřené. Celou dobu myslel jen na jedno: "Nesmím se pohnout, nesmím se pohnout! Protože kdybych se pohnul, tak bych nebyl astronaut, ale posera!"

...

Petr v posteli jemně oddechoval. Stále byl na onkologickém oddělení v nemocnici. Byl bledý a hubený. Každou chvíli zvracel a celou noc nespal. Anna s Jaroslavem seděli u jeho lůžka a ani nedutali. Byli rádi, že alespoň teď chvilku spí.
Netrvalo to však dlouho. Petr se probudil s výkřikem.
"Kýbl!" Jaroslav mu hned podal mísu, kterou držel v ruce, a Petr do ní vysypal obsah svého žaludku. Tělo se mu zmítalo v křečích, celý se klepal a z očí mu po tváři stékaly slzy. Kůži měl papírově bílou s modrými skvrnami, neměl vlasy, ani obočí.
Anna jen ztěžka zadržovala pláč.
"Tak já do toho vesmíru asi nepoletím" zašeptal zesláblý Petr.
"To víš, že poletíš, uvidíš! Máš přece tu helmu, k čemu jinému by ti byla?"
Péťa si zase vyčerpaně lehl, ztěžka dýchal, chvěl se. Jaroslav začal odpočítávat: "Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna."
"Start" zašeptal Petr a zavřel oči.

...

Mobil v moderním bytě dlouze vyzváněl. Ležel na kožené bílé sedačce a vibroval. Slunce už se opíralo do závěsů, bylo brzy ráno a na Floridě vládlo teplé léto. Mladý muž běhal na běžícím pásu. Jemně podupával v rytmu hudby, linoucí se z reproduktorů. Byl to pěkně rostlý svalnatý chlap, s krátkým sestřihem vlasů na hlavě. Robotický vysavač jezdil po podlaze a sbíral zbytky konfet z parket. Běží ještě dvacet minut a pak vklouzne do sprchy. Obleče si modrou kombinézu a obuje černé vysoké boty. Posadí se na bílou pohovku a kouká z okna. Usmívá se. Vezme do ruky mobilní telefon a hned vidí zmeškaný hovor. Na obrazovce se na něj usmívá fotka starší ženy. Zavolá zpět.
"Haló, mami, tady Petr."
"Ahoj Petříku. Jen jsem ti chtěla k zítřejšímu letu popřát hodně štěstí! Ať dobře doletíte a že tě mám moc ráda! Mám to na hlasitý odposlech, táta ti taky chce něco říct."
"Petře? Ahoj. Tak to vidíš! Nakonec jsi to dokázal a vážně je z tebe astronaut. Kdo by to byl řekl, že se ti všechny tvé sny splní."
"Díky. Mám vás moc rád!" Na chvilku se odmlčí a pak do ticha pronese.
"Tati, víš ... jak jsem byl jako malý kluk v nemocnici s tou leukémií? Myslím, že jsem tehdy přežil jen díky tobě."
Jaroslav lehce rozechvělým hlasem jen špitl "To ty jsi to dokázal a já jsem na tebe hrdý celý život."
"Už musím běžet, je skoro sedm. Za chvilku mám tiskovou konferenci. A zítra tradá na vesmírnou stanici. Nemůžu tomu skoro ověřit! Já vždycky věděl, že to jednou řeknu a že to bude pravda. Mám toho hodně a poslední den na Zemi si musím užít!"



Přečtěte si také novou pohádku zde