* Říkadlo

15.02.2020

Dušan se dívá na TEDx. Na tom by nebylo nic divného, kdyby neposlouchal přednášku jedné teoložky.
Poslouchám o bohu a kreslím si svoji vzpomínku. Vzpomínku na říkadlo, které mi říkala babička, když jsem byla malá a jemným prstem mě hladila po čele, očích, tvářích, bradě, puse a nosu.
Možná říkadlo znáte. Já ho říkala Hugovi, když byl malý. Prý si to nepamatuje. Já si to ale pamatuji.
V kostele jsem byla všeho všudy asi pětkrát. Největší zážitek byl na půlnoční, kde bylo hrozně moc lidí a ze stěny se utrhlo světlo a zůstalo viset na šňůře. Tehdy jsem si řekla, že do kostela nepatřím.
Na boha jsem ale nezanevřela.
Druhá přednáška byla o rakovině. Trochu silná témata takhle na sobotu. Každopádně mi z toho utkvěla jen jedna myšlenka. Že je jedno, jestli chodím do kostela, jestli jsem nebo nejsem věřící. Důležitý je, že nikdo nevíme, jak jsme tady dlouho a že je fajn, když je na světě někdo, kdo vám pohladí čelo a řekne "cestička, cestička".