Sklenička, nebo dvě * Lucie – červenec 2016

28.12.2019

"Dáš si červený nebo bílý, Lucie?"
"Oboje", zasměju se.
"Jak je libo, tohle bude asi zábavný večer, budeš chtít přistavit k posteli kyblík?", zakření se Dušan.
"Když je malej jednou za uherskej rok u babičky, tak si to snad můžeme dovolit, no ne?"
"Já neříkám, že ne, neboj ;-)"
Dušan otevře víno.
"Promiň, jaká jsem v posledních dnech byla kráva. Bylo toho na mě hrozně moc. Dějí se mi věci, kterým nerozumím a jsem z toho dost podrážděná, ale už to snad bude dobrý. Potřebuji si odpočinout, pořádně se vyspat."
"To já se omlouvám, měl jsem se vám víc věnovat. Víc se o vás starat. Vím, že toho máš moc. V práci je hrozný frmol. Nestíhám to, trochu víc se v tom patlám a asi svoji blbou náladu přenáším na tebe ... jo a vyměnil jsem ty zámky, jak jsi chtěla."
"Děkuji, jsi hodný."
"Vážně si myslíš, že ti ty klíče někdo vzal, ohnul jej a pak vrátil zpátky? To je tak hrozně divný. Kdo a kdy by to udělal? Proč? Kde je ten klíč?"
"Vyhodila jsem ho hned, jak jsem to zjistila. Hele! Já už nevím, co si myslím. Já to nebyla, ty taky ne, tak kdo ho ohnul? Jde přeci o blbou stovku za vložku, to snad přežijeme, ne?! Pokud měl někdo moje klíče, mohl si je nechat udělat a bez problému se k nám kdykoliv vloupat."
"Mně přece nejde o peníze, ale ta představa, že k nám někdo cizí může přijít, kdy se mu zamane a dělat tu kdoví co, mám z toho prostě husinu. Ale přijde mi to dost mimo. Nezdá se ti to už přitažené za vlasy? Je to jak ze špatnýho filmu, přece. Tohle se v normálním životě neděje."
"Hele, je to už vyřešené a o nechci o tom dál mluvit, ok? Zámek je vyměněný, a jestli to přeháním je už přece jedno.""OK ... Škoda, že je naše hospoda zavřená. Mohli jsme jít tam. Dal bych si točený."
"Chybí ti hospoda nebo naše oblíbená servírka?", beru s povděkem změnu téma.
"Myslíš tu veganku? Jo, je škoda, že už tam není, byla fajn."
"Jaká veganka?! Ta NAŠE je přece ta pokérovaná černovláska! Takže ty máš jako ještě nějakou svoji oblíbenou servírku?"Dušanův mobil pípne:
Co když mě podvádí! Proto bývá tak dlouho v práci? Chodí s vegankou na pivo? Co když už mě nemiluje? Chce se mě zbavit? Bodne mě někde uvnitř srdce. Udělá se mi zle a vínem to není. Nejsem moc žárlivá, ale tahle nečekaná záplava nedůvěry mě úplně ochromí."Ty někoho máš?!"
"Cože? Jak tě tohle, proboha zase napadlo? Jasně, že nemám. Co to je za blbou otázku?"
Dušan se tváří dotčeně, ale v zápětí si nervózně odkašle.
A je to tady zase, zakašlal! On mi lže! Ozve se hlasitě mé podvědomí.
"A to ti mám jako jen tak věřit? Jsi v jednom kuse na mobilu. Pořád ti na něm něco cinká, v jednom kuse někomu píšeš, blbě se u toho tváříš!"
"Co ti zase je? Cinká mi úplně stejně jako tobě. Píšu to, co mi pak lajkuješ i ty, tak co blbneš? To ty jsi přece v jednom kuse s mobilem v ruce. Neměl bych spíš podezřívat já tebe?"
"Nesnaž se to otočit na mě, tak kdo ti teď píše?!""Víš co ... tak se podívej sama, na ..." podá mi Dušan naštvaně mobil se zprávou.
"Já se klidně podívám!"
Nemůžu věřit vlastním očím. Zpráva v messengeru začíná větou: Ahoj kocourku, kdy se zase uvidíme?
"Co je jako tohle? Jakej KOCOURKU?" Začínám být vzteklá, nepříčetná. Hlavou se mi promítá všechno to divné Dušanovo chování v poslední době, všechny ty kradmé pohledy. Začíná mi to dávat smysl. Ten hajzl!
"Co tím myslíš?"
"Jak, co tím myslím!? Tak se sám podívej!"
"No?! Normální zpráva od kamaráda, o co ti jde?"
Divně se usměje.
" Od kamaráda? Si ze mě děláš srandu?! Od kdy ti kamarád píše: Ahoj kocourku, kdy se zase uvidíme?"
"Jakej kocourku? Co šílíš? Jsi normální? Vždyť píše: Ahoj kokote, kdy zase půjdeme na pivo?"
"To není pravda! Co mi tady lžeš do očí, teď jsem to četla a ty mi budeš takhle trapně lhát? Dej mi to! Ahoj Kocour ... kokote. Vážně je tam: kokote, kdy zase půjdeme na pivo?
Ale to přeci není možné! Vždyť jsem tam viděla kocourku!"
"Buď tak laskavá a už to nepij", odsekne naštvaně Dušan a odchází od stolu.
"Měla jsem sotva půl skleničky, jsem úplně střízlivá ..."

 ← Zpět na obsah