Strkat hlavu do písku * Dušan – srpen 2016

25.01.2020

To, že máme problém, jsem si uvědomoval už delší dobu. Pořád jsem si ale nedokázal připustit, jak moc velký problém to je.
Má víra, že se vše v dobro obrátí, pravděpodobně to naše, a hlavně Lucinčino, peklo prodlužovalo. Chvíle před usnutím se prodlužovaly do nekonečna, často se protínaly s brzkým ránem, a to díky mojí snaze rozmluvit jí její bludy. Dost dlouho jsem si myslel, že se mi to daří. Rozebrat všechny ty bláznivé události na prvočinitele a ukázat jí, jak holou nesmyslností jsou.
Ach to mé namyšlené ego ... uvěřil jsem ve svůj dar výmluvnosti, v dar držet její mysl v reálu.
A ona se jen zkřehlá přestala bránit, mluvit se mnou.
Přišly těžké chvíle, neuvěřitelné. Přišly emoce, o kterých běžný člověk nemá potuchy. Vše bylo v temnotě, a když už se člověk rozhodl se vzdát, vysvitlo světlo, které dodalo pocit naděje. Bohužel to byla jen naděje, která to temno ještě více prohlubovala, napínala niť, která nás držela jakžtakž pohromadě, až na samou mez únosnosti.

Když zpětně přemýšlím, proč jsme odbornou pomoc nevyhledali dříve, často si říkám, že za to může fakt, jak se Lucie ovládala v reálném světě před cizími lidmi. Nikdy přede mnou nepřišla scéna na veřejnosti, nevím o žádném emočním výstupu konfrontující domnělé trapitelé a viníky.
Dokonce i náš syn nic netušil, tak umně dokázala skrývat svůj rozostřený svět před okolím. Vše držela uvnitř sebe a o to větší tok emocí pak vypustila, když byla se mnou.Přišla chvíle, kdy se rozhodla mě opustit, protože uvěřila tomu, že i já jsem součástí komplotu, snažící se z ní vychovat dokonalou a poslušnou ženu. Uvěřila tomu, že jsem s ní nespokojený a spojil jsem se s dalšími lidmi, abychom ji ukázali, co je správné a co ne. Jak se správná žena má chovat. I tohle samozřejmě prodloužilo její peklo. Protože uražená mužská ješitnost dokáže zaslepit i normálně uvažujícího člověka a tohle její rozhodnutí mezi nás postavilo nepropustnou překážku. Začal jsem si budovat svojí duševní ochrannou (byť dost chatrnou) zeď, chránící mně samotného, chránící našeho syna ... a chránící i jí samotnou. Byl jsem rozhodnutý zůstat navždy poblíž, byť ne spolu, tak vedle sebe. Protože to takto bylo neudržitelné, tušil jsem konec. Konec našich životů takových, jak je známe. Přesto jsem byl stále poblíž a snažil jsem se nás zachránit. Navrhoval jsem návštěvu odborníků, jenže to mělo děsivé následky.

"Tak o tom to celé je? Chcete se mě zbavit a dostat mě do blázince? Proto to všechno děláte?"

Couvl jsem, stáhl jsem se. Dodnes nevím, zda to bylo dobře, nebo špatně. Asi by to skončilo rychleji, kdybych ji násilím dopravil do nemocnice, ale něco uvnitř mi říká, že bych tím nezachránil nás. Že by nás to zlomilo. V mé hlavě se mi objevilo přesvědčení, že pokud to má dobře dopadnout, pro léčbu se musí rozhodnout ona. Že ona musí dobrovolně vyhledat odbornou pomoc. Možná to bylo ale zase jen to mé ego, které nechtělo nic řešit. Já nevím. Opravu! Stále to nevím. Pravdou ale je, že díky tomu jsme se po nějakém čase zase chytili za ruce. Uvěřila v mojí nevinnost, ale vinna ostatních se neztratila.

Stále mluvila o znameních, o vzkazech. O barvách a hlasech. O sousedech. O cizích lidech. Bylo neuvěřitelné, jak to všechno dokázalo být propojené, bez trhlin. Vím, bude to znít strašně ... ale bylo neuvěřitelné, jak to vlastně celé dávalo smysl. Jsem odvěký vášnivý čtenář Philipa K. Dicka. Scifi, které je prošpikováno paranoiou a schizofrenními řečmi a dalo mi opravdu práci tomu všemu nepodlehnout. V našem malém světě se odehrávalo to, o čem se točí filmy, o čem se píší romány.Nevěděl jsem kudy kam, nevěděl jsem, co mám dělat. Rezignoval jsem. Venku si podvědomě prohlížel auta na parkovišti, jestli v nich někdo nesedí a nehlídá a snažil jsem se udržet si čistou hlavu. Cesta domů z práce byla pro mě očistcem, strach z toho, do čeho se vrátím. Kdyby nebylo syna, možná bych utekl.
Takhle jsem se ale jen vrátil do tíživé mlhy, stěny na nás padaly, drželi jsme se v objetí a já čekal ... čekal na to, až se stane průšvih. Až ta napnutá niť, držící nás nad vodou, praskne ...

 ← Zpět na obsah