Konfirmační zkreslení - eBook

Napsali a prožili: Lucie a Dušan Potůčkovi.

Pojďte se s námi ponořit do hlubin myšlenek člověka s diagnózou paranoidní schizofrenie. Prostě někoho, kdo má o kolečko víc. Nebo míň. 

Zde si můžete přečíst příběh můj i mého muže. Zjistíte, jak jsem svět, ovlivněný nemocí, viděla já a jak celou věc prožíval můj muž. V psaní kapitol se budeme střídat a ukazovat vám svět s diagnózou ze dvou pohledů. Jak ataku prožívá nemocný a jak ovlivňuje život jeho nejbližších. Bude to takové čtení na pokračování. Tu dvě kapitoly jednou za týden, tu jedna za měsíc.
O novém pokračování se včas dozvíte na facebookových stránkách HOLKA S LEBKOU 

To, že máme problém, jsem si uvědomoval už delší dobu. Pořád jsem si ale nedokázal připustit, jak moc velký problém to je.
Má víra, že se vše v dobro obrátí, pravděpodobně to naše, a hlavně Lucinčino, peklo prodlužovalo. Chvíle před usnutím se prodlužovaly do nekonečna, často se protínaly s brzkým ránem, a to díky mojí snaze rozmluvit...

Je to už půl roku, od doby, co jsem odešla z práce. Myslela jsem si, že když odejdu, všechno se konečně změní. Uvolní se ten neustálý tlak, přestanou nenávistné reakce a pomluvy. Že budu mít konečně klid.
Jenže ono se nezměnilo vůbec nic!

"Dáš si červený nebo bílý, Lucie?"
"Oboje", zasměju se.
"Jak je libo, tohle bude asi zábavný večer, budeš chtít přistavit k posteli kyblík?", zakření se Dušan.
"Když je malej jednou za uherskej rok u babičky, tak si to snad můžeme dovolit, no ne?"
"Já neříkám, že ne, neboj ;-)"
Dušan otevře víno.
...

Ve spaní si pomalu uvědomuji, že do mě někdo strčil, že se mě snaží vzbudit.
"Můžeš toho prosím nechat?", ozve se z Lucinčiny poloviny postele. Donutí mě to otevřít oči. Trochu s sebou leknutím škubnu.
"Čeho?", zamumlám rozespale.
Zase chrápu? Jsem zmatený, nevím, jestli jsem její hlas slyšel doopravdy, nebo jestli...

Sedím u jídelního stolu, koukám do zdi a přemýšlím. V hlavě se mi to všechno zběsilým tempem míchá a připomíná mi to vysypané myšlenkové šuplíky na jedné hromadě, se kterou si pohrává tornádo představivosti a zoufalosti. Jedna myšlenka přes druhou, potvrzující ale zároveň i vyvracející myšlenku předešlou. Neuvěřitelný chaos, následující strašným...

Celé ráno jsem byla dost mimo. Mimo sebe. Jak je tohle všechno možné?
V boha jsem nikdy před tím nevěřila, ale teď se mi to zdálo všechno tak nějak divně zamotané, nesmyslné až nadpřirozené. Jsou to božská znamení? Nebo jak si to mám všechno vysvětlit? Jak to pojmenovat? Nebo je to nějaká tajná velká hra? Ale pokud...

Syn si hraje ve svém pokoji a já vařím oběd. Chtěla bych ještě upéct bábovku, ale ve své kuchařce v sešitě jsem nenašla recept. Tak jsem si ho tedy našla na internetu a vrátila se do kuchyně jí udělat. I přesto, že jsem věděla, že tu bábovku nebudu jíst. Jen z té představy se mi dělalo zle od žaludku....

Šel jsem si lehnout brzy, vykolejený z další naší nesmyslné hádky o ničem. Vždy začínají kvůli prkotinám, kvůli nevinným poznámkám, a stále častěji končí tím, že Lucie spí v dětském pokoji. Proč ale? Proč se najednou nedokážeme zavčas zarazit a přestat ještě dříve, než si začneme ubližovat?

Už pár minut jsem celá rozrušená ležela u syna v jeho pokoji. On pokojně spal a klidně oddychoval, nevšiml si nového nájemníka pod svojí peřinou. Chodbu osvětlovalo slabé světlo z ložnice. Dušan ještě nespí. Bylo mi jasné, že je také dost vykolejený z hádky, která se odehrála jen před malou chvilkou. Slzy mi pomalu usychaly na tváři. Vzala jsem do...

Miluji naší malou rodinu. Syna. Lucii.
Jsou pro mě vším. Rodinou, láskou, nejlepšími kamarády. Držíme při sobě, semknutí a trochu stranou všech ...
Svojí ženu obdivuji. Jsme spolu již spousty let a mě nepřestává fascinovat její energie. Její proměny. Neustále se vyvíjí.
V dospívání často měnila účes a jeho barvu, v dospělosti mění zájmy a koníčky....