Konfirmační zkreslení - eBook

Napsali a prožili: Lucie a Dušan Potůčkovi.

Pojďte se s námi ponořit do hlubin myšlenek člověka s diagnózou paranoidní schizofrenie. Prostě někoho, kdo má o kolečko víc. Nebo míň. 

Zde si můžete přečíst příběh můj i mého muže. Zjistíte, jak jsem svět, ovlivněný nemocí, viděla já a jak celou věc prožíval můj muž. V psaní kapitol se budeme střídat a ukazovat vám svět s diagnózou ze dvou pohledů. Jak ataku prožívá nemocný a jak ovlivňuje život jeho nejbližších. Bude to takové čtení na pokračování. Tu dvě kapitoly jednou za týden, tu jedna za měsíc.
O novém pokračování se včas dozvíte na facebookových stránkách HOLKA S LEBKOU 

Miluji naší malou rodinu. Syna. Lucii.
Jsou pro mě vším. Rodinou, láskou, nejlepšími kamarády. Držíme při sobě, semknutí a trochu stranou všech ...
Svojí ženu obdivuji. Jsme spolu již spousty let a mě nepřestává fascinovat její energie. Její proměny. Neustále se vyvíjí.
V dospívání často měnila účes a jeho barvu, v dospělosti mění zájmy a koníčky....

V práci mi to šlo samo. Ani vlastně nevím jak. Řešila jsem dost složité problémy lehkostí počítání malé násobilky. Automaticky. Do každého úkolu jsem se zakousla jako žralok a nepřestala o něm přemýšlet, dokud jsem nenalezla řešení. Hledala jsem si ty správné informace, dokud jsem problém nevyřešila. Trávila jsem v práci hodně času, nosila jsem si...

"Dáš si kafe?"
"Lucie, haló."
"Co?" vytáhnu si sluchátka z uší.
"Jestli si dáš kafe. Jdu vařit vodu," zeptá se mě podruhé kolega Jonáš. Jsme tu jen my dva. Ještě je šero, šest hodin ráno, venku sněží a ve firmě jsme zatím sami.
"Jasně, díky." A dám si sluchátka zase zpátky do uší.
Kolega odejde na druhý konec naší firmy do malé jídelny....

Kdy to všechno začalo? Je možné vypátrat první epizodu, první záchvěv posunuté reality? Znamení osudu? Existuje vůbec pro to, co mně potkalo, nějaká startovací čára?
Když se v myšlenkách pustím na cestu časem a navštívím svoji minulost, vidím sama sebe jako dospívající holku. Netvrdím, že je to přesně tenhle okamžik, připouštím však, že tehdy se...

Lucinčino duševní peklo trvalo dlouho. Neúměrně dlouho. Mohl to být rok, možná trochu déle, já spíše doufám, že to bylo méně. To poslední, na co člověk v tu chvíli myslí, je počítání dnů. Naštěstí to skončilo jejím vykoupením... dobrovolnou hospitalizací v psychiatrické nemocnici.

Tato naše společná virtuální kniha vznikla jako shrnutí vzpomínek na moji první ataku nemoci. Možná se vám bude zdát mé uvažování místy až naivně hloupé, nepochopitelné, možná až masochistické kruté a opravdu divné, ale měli byste o mně vědět jednu základní věc.